Na obranu průměrnosti

Tak tady ho máme. Světově proslulého miliardáře. Technologického génia. Vynálezce a investora. Atletického, talentovaného a pohledného, s rysy ostrými tak, jako by se Zeus sám uráčil slézt z Olympu a vytesat tohoto borce osobně.

Tenhle týpek má několik sporťáků a pár jachet. A když zrovna nerozdává miliony dolarů charitám, vyměňuje své partnerky-supermodelky stejně jako jiní lidé si mění ponožky.

Jak vejde do místnosti, všichni roztají vlivem jeho úsměvu. Jeho šarm je tak hustý, že v něm můžete plavat. Půlka jeho přátel se stala „Mužem roku“ magazínu TIME. Těm ostatním je to jedno, protože kdyby chtěli, mohli by si ten magazín koupit. Pokud se náš chlápek zrovna nepřemisťuje po světě ve své stíhačce nebo nepředstavuje nejnovější technologie, které zachrání planetu, tráví svůj čas pomáháním slabým, beznadějným a ušlapaným.

Možná jste uhádli, že tento muž je Bruce Wayne. Známý také jako Batman. Prozradím, že ve skutečnosti neexistuje. Je fiktivní.

Jeden ze zajímavých aspektů lidské povahy je očividně ten, že potřebujeme vytvářet tyhlety fiktivní hrdiny, kteří ztělesňují dokonalost a vše, čím si přejeme být. Středověká Evropa měla své příběhy o galantních rytířích, kteří zabíjeli draky a zachraňovali princezny. Starověký Řím a Řecko měli své mýty o hrdinech, kteří vyhrávali války jednou rukou a někdy dokonce čelili i samotným bohům. Každá lidská kultura má takových fantastických příběhů plno.

Dnes máme komixové superhrdiny. Například Supermana. Tenhle borec je v podstatě bůh v lidském těle, oblečený v modré kombinéze a červených spoďárech, které si obléká až na ni. Je nezničitelný a neporazitelný. A jediná věc, která je stejně tak odolná jako jeho fyzická odolnost, je jeho odolnost morální. V Supermanově světě je spravedlnost vždy černobílá a on sám nikdy neváhá udělat to, co je správné. Ať se děje cokoliv.

Nemyslím si, že bych tu zrovna otřásl psychologií svým prohlášením, že jako lidé máme potřebu si tyto hrdiny přičarovávat proto, aby nám pomohli zvládat naše vlastní pocity bezmoci. Na této planetě je přes 7,2 miliardy lidí a jen asi 1000 z nich má v danou chvíli zásadní vliv na svět. Nás zbývajících +/- 7.199.999.000 se musí holt smířit s omezeným vlivem našich životů a s faktem, že naprostá většina toho, co děláme, pozbude jakéhokoliv významu už velmi brzy po naší smrti. Přemýšlet o tom nebo to přijímat není nic veselého.

Dnes se tedy chci odklonit od naší kultury „makej víc, kupuj víc, soulož víc“ a hájit přínosy průměrnosti, naprosté nudnosti a tuctovosti.

Ale pozor – neříkám, že se máme za průměrností vydat – protože my všichni bychom se měli snažit dělat to nejlepší, co dovedeme. Píšu o přínosech spíše toho, když svou průměrnost přijmeme, když v ní skončíme i přesto, že jsme ze sebe vydali to nejlepší.

Za křivkou

V životě všechno něco stojí. Někteří z nás se rodí se silnými vlohami pro akademické vzdělávání se. Druzí se rodí se skvělými fyzickými dovednostmi. Někteří jsou atleti. Další jsou umělecky nadaní. Někteří dokážou souložit jako králíci bez jediné kapky potu. Co se tedy týče dovedností a talentů, lidé jsou velice různorodá skupina smradlavých stvoření. Jistě, kam to v životě nakonec dotáhneme nakonec závisí na našich činech a snažení, ale každý z nás se narodil s různými nadáními a potenciálem.

Bell curve

Obr.1: Svislá osa značí počet lidí. Vodorovná osa ukazuje výkon, přičemž červená barva značí 20 % nejslabších, žlutá 60 % průměrných a zelená 20 % nejlepších výkonů.

Tomuto se říká křivka rozdělení pravděpodobnosti. Ti z vás, kteří měli ve škole statistiku a přežili ji, to jistě poznávají.

Tato křivka je docela jednoduchá. Vezměte si populaci lidí, například lidí, kteří alespoň jednou ročně hrají golf. Vodorovná osa vyjadřuje, jak dobří jsou hráči golfu. Ti vpravo jsou velmi dobří, ti vlevo jsou velmi špatní.

A teď si všimněte, že konce křivky se výrazně ztenčují. To nám říká, že lidí, kteří jsou v golfu skutečně, ale skutečně dobří, je jen několik. A stejně tak je jen několik lidí, kteří jsou v této hře opravdu tragičtí. Většina z nich spadá do průměru uprostřed křivky.

Tímto způsobem můžeme „křivku“ aplikovat na tuny populačních skupin. Výška. Váha. Emocionální vyspělost. Mzdy. Jak často lidé rádi souloží. A tak dále.

Tak například toto je Michael Jordan zavěšující basketbalový míč do koše:

Animated GIF of Michael Jordan dunking

Je o něm velmi dobře známo, že v tom patří k nejlepším. Tím pádem je na křivce rozdělení pravděpodobnosti úplně vpravo – je lepší než 99,99 % ze všech lidí, co kdy zavěsili míč do koše. Jen málo lidí se s ním může srovnávat.

Bell Curve

Obr.2: Basketbalista Michael Jordan je lepší než 99 % všech ostatních basketbalistů.

A pak tu máme tohoto týpka:

This Guy Not Dunking

Je zřejmé, že tohle žádný Michael Jordan není. Vlastně je dost možné, že většina čtenářů tohoto článku by to dokázala lépe, než tenhle muž. Což znamená, že se pravděpodobně nachází na opačné straně křivky, v protilehlém extrému.

Dunk Comparison Bell Curve

Obr.3: Vlevo se nachází týpek, co snědl příliš mnoho cheeseburgerů (je lepší než 5 % populace). Vpravo máme Michaela Jordana (lepšího než 99 % populace).

Nad Michaelem Jordanem žasneme, protože je schopnějším atletem než my všichni. Chlápkovi s trampolínou se smějeme, protože je méně zdatný než většina z nás. Oba jsou v extrémních polohách pravděpodobnostní křivky. A nejvíce lidí z nás tvoří většinu uprostřed.

Všichni jsme ve většině věcí docela průměrní

Každý z nás má své silné a slabé stránky. Faktem však je, že většina z nás je naprosto průměrná ve většině věcí, které děláme. Dokonce i tehdy, když jste v jedné věci naprosto výjimeční, řekněme v matematice nebo ve skákání přes švihadlo anebo vydělávání peněz na černém trhu se zbraněmi, ve většině ostatních věcí jste nejspíš průměrní nebo podprůměrní. Taková je přirozená povaha života. Abychom se v něčem stali skutečně velkými, musíme tomu rozhodně dávat čas a energii. Protože však všichni máme času a energie omezené množství, jen několik málo z nás se stane opravdu výjimečnými ve více než jedné věci, pokud vůbec v něčem.

Můžeme pak tedy říci, že statisticky je naprosto nepravděpodobné, že by jakýkoliv lidský jedinec mohl být výjimečný ve všech oblastech svého života, nebo i jen v mnoha oblastech svého života. Bruce Wayne neexistuje. Prostě ne. Brilantní obchodníci často mají naprosto nezvládnuté osobní životy. Výjimeční atleti jsou často plytcí a hloupí jako šutr po lobotomii. Většina celebrit jsou ve svých životech pravděpodobně stejně bezradní lidé jako ti, kteří na ně civí a sledují každý jejich krok.

Všichni jsme ve většině věcí naprosto průměrní lidé. Veškerá publicita je věnována jen těm, co se nachází v extrémních polohách. Intuitivně to všichni tak nějak víme, ale jen zřídkakdy o tom přemýšlíme nebo hovoříme. Naprostá většina z nás nikdy nebude doopravdy výjimečná ve… inu, v čemkoliv. A to je v pořádku.

Což vede k důležité poentě: že průměrnost je o ničem, pokud je to cíl. Ale průměrnost je v pořádku, pokud je to výsledek.

Málokdo z nás tohle chápe. A ještě méně z nás to akceptuje. Protože když očekáváme, že jsme výjimeční, přináší nám to vážné problémy typu „bože můj, jaký je smysl života?“ Nebo ještě hůře – když máme pocit, že máme nárok být jedineční. Zatímco v realitě to prostě není životaschopný či pravděpodobný stav. Na každého Michaela Jordana nebo Kobeho Bryanta je tu 10 miliónů zakrslíků hrajících v parcích… a prohrávajících. Na každého Picassa nebo DaVinciho je tu asi tak miliarda slintajících idiotů požírajících plastelínu a patlajících tempery všude kolem sebe. A na každého Lva Nikolajeviče Tolstoje je to spousta… nuže… mě, pisálka hrajícího si na spisovatele.

Tyranie kultury výjimečnosti

Takže tady máme problém popsaný. Dovolím si tvrdit, že dnes máme toto očekávání (nebo toto oprávnění) na stole častěji než v jakoukoliv jinou dobu lidské historie. Důvodem je povaha našich technologií a ekonomické výhody.

Mít internet, Google, Facebook, YouTube a přístup na více než 500 televizních kanálů je úžasné. Máme přístup k více informacím než kdy měli naši předkové.

Jenže naše pozornost je omezená. Nemáme šanci zprocesovat přílivové vlny informací, které skrze internet neustále přicházejí. A proto ty informace, které se dostanou až k nám a zachytí naši pozornost, jsou vskutku výjimečné informace. Její percentil je 99,999 (je úspěšnější než 99,999 % ostatních informací – pozn. překladatele).

Celý den, každý den jsme zaplavováni nečím zcela výjimečným. Tím nejlepším z nejlepšího. Tím nejhorším z nejhoršího. Těmi nejlepšími fyzickými počiny. Těmi nejvtipnějšími vtipy. Těmi nejznepokojivějšími zprávami. Těmi nejděsivějšími hrozbami. Neustále.

Naše životy jsou dnes vyplněné informacemi přicházejícími z krajních mezí pravděpodobnostní křivky, protože jen skrze tyto extrémní informace média získávají sledovanost. A sledovanost přináší peníze. Tak to je. Přesto, drtivá většina života se dál odehrává uprostřed.

Extremes Bell Curve

Obr.4: Média nám neustále předkládají extrémní informace – nacházejí se na okrajích pravděpodobnostní křivky. Náš život se však z naprosté většiny odehrává uprostřed – ve žlutém středu.

Věřím tomu, že tato záplava krajních informací způsobila, že „výjimečný“ je nový pojem pro „normální“. Jelikož jsme jen vzácně výjimeční, všichni se cítíme zatraceně nejistí a zoufalí z toho, že se necítíme neustále „výjimeční“. A tak si to musíme kompenzovat. Někteří to dělají tak, že vymýšlí scénaře rychlého zbohatnutí. Jiní létají přes půlku světa, aby zachránili hladovějící děti v Africe. Další to dělají tak, že excelují ve škole a vyhrávají každé ocenění. Někdo naopak do té školy jde se zbraní a vystřílí ji. A někteří to dohání tím, že se snaží kopulovat s čímkoliv, co mluví a dýchá.

Součástí dnešní kultury je tato jakási psychologická tyranie, pocit, že musíme neustále dokazovat, že jsme speciální, unikátní, neustále výjimeční, za každých okolností. A to celé jen proto, aby nám ten okamžik výjimečnosti zase vzal ten proud úžasnosti druhých lidí, který je tu neustále přítomen.

Jako příklad tu máme pětiminutové video, ve kterém není nic jiného než některé z nejúžasnějších výkonů, jaké si dovedete představit:

https://www.youtube.com/watch?v=kXzwOKyGlSA
Šílené na tom je, že každý jedinec v tomto videu pro těch pět vteřin neuvěřitelného filmového záběru strávil nejspíš roky a roky a roky trénováním svých dovedností, stejně tak jako poté tucty hodin natáčení, aby pak z toho dostal těch dokonalých pět vteřin záberu.

My však ale nic z těch let praxe nevidíme. Ani ty nezáživné hodiny pokažených záběrů. U každého jednotlivce vidíme jenom ten absolutně nejdokonalejší moment a dost možná ten nejdokonalejší moment z celého jejich života.

A pak na to koukáme a během minut na toto zapomeneme. Poněvadž pak nás zaujme něco dalšího. A pak zase něco dalšího.

A-a-a-ale já nebudu zvláštní nebo výjimečný, tak k čemu to je?

Součástí dnešní kultury je obecně přijatá víra, že my všichni jsme předurčeni k tomu, abychom dělali něco výjimečného. Prohlašují to celebrity. Říkají to nejúspěšnější byznysmeni. Mluví o tom politici. Dokonce to říká i Oprah. Každý jeden z nás může být výjimečný. Všichni si zasluhujeme důležitost.

Oprah gives away tacos

Obr.5: Dostnete taco! A VY dostanete taco! A vy TAKÉ dostanete taco! KAŽDÝ dostane taco!

Faktem je, že toto tvrzení už svojí podstatou popírá samo sebe – přece kdyby byl výjimečný každý, pak by nemohl být výjimečný nikdo. Většině lidí to vůbec nedojde. Místo toho tohle tvrzení spolkneme i s navijákem a dožadujeme se víc (tedy více tacos).

Být „průměrným“ se stalo novým označením pro selhání. To nejhorší místo, kde se můžete nacházet, je uprostřed smečky, uprostřed pravděpodobnostní křivky.

Háček je v tom, že podle statistiky jsme takřka všichni uprostřed této křivky téměř po celou dobu, v téměř všem, co děláme. Jistě, možná jste světová třída v minigolfu. Pak se ale musíte vrátit domů, do role mizerného otce a opít se levným pivem rychleji než 90 % populace a počůrat v noci postel. Nebo ještě hůř – mohl byste být Tiger Woods. Nikdo nezůstává výjimečným nadlouho.

Mnoho lidí se obává přijmout průměrnost, protože věří, že když svou průměrnost přijmou, nikdy pak ničeho nedosáhnou, nikdy se nezlepší, a že na jejich životech nebude záležet.

Tento způsob uvažování shledávám jako nebezpečný. Jakmile jednou přijmete premisu, že život má cenu jen když je skutečně pozoruhodný a velkolepý, pak vlastně přijímáte fakt, že většina lidské populace je neschopná a bezcenná. Z etického hlediska je tohle velmi temná poloha, do které sami sebe kladete.

Pro většinu lidí je však problém s přijetím své průměrnosti spíše praktický. Mají obavu, že „když přijmu, že jsem průměrný, pak nikdy nedosáhnu ničeho velkého. Nebudu mít žádnou motivaci zlepšovat se nebo dělat něco skvělého. Co když ale jsem jeden z těch několika výjimečných?“

Tohle přesvědčení je však také pošetilé. Lidé, kteří jsou v něčem opravdu výjimeční, to nedělají proto, že se považují za výjimečné. Ba naopak, stanou se úžasnými, protože jsou posedlí zdokonalováním se. A tato posedlost vyrostla z neomylného přesvědčení, že ve skutečnosti tak dobří vůbec nejsou. Že jsou obyčejní. Že jsou průměrní. A že mohou být mnohem lepší.

Tohle je na ambici fascinující ironie. Když si přejete být chytřejší a úspěšnější než všichni ostatní, budete se vždycky cítit jako neúspěšní.  Pokud toužíte po tom, abyste byli ti nejvíce milovaní a oblíbení, pak si vždycky budete připadat osamocení. Pakliže dychtíte po tom, že jste nejmocnější a nejobdivovanější, budete si pořád připadat slabí a bezmocní.

Všechno tady to „každý člověk může být výjimečný a dosáhnout významnosti“ je v podstatě jen onanie pro vaše ego. Je to sračka, kterou vám prodávají proto, abyste se na pár minut cítili dobře a zvládli nadcházející týden, aniž byste se oběsili ve své kóji. Je to zpráva, která chutná skvěle při jejím polykání, ale ve skutečnosti to není nic jiného než prázdné kalorie, které z vás činí emocionálně tlusté a nadmuté, nic jiného než příslovečný Big Mac pro vaše srdce a váš mozek.

Vstupenka k emocionálnímu zdraví spočívá v obdobné věci jako fyzické zdraví pochází z baštění zeleniny – z přijímání nevýrazných, obyčejných pravd života: lehkého salátu s názvem „vlastně jsi z celkového pohledu docela průměrný“ a trochy spařené brokolice symbolizující „naprostou většinu svého života budeš tuctový“. Tohle zprvu bude chutnat nebude. Ani trochu. Této dietě se budete vyhýbat.

Jakmile to ale strávíte, vaše tělo se probudí s pocitem větší síly a vitality. Koneckonců, ten neustálý tlak na to být pořád v něčem famózní, být tou další peckou, ten vám z vašich beder ustoupí. Stres a úzkost z toho, že se cítíte nepatřičně, se vytratí. A to vědomí a přijetí vaší vlastní obyčejné existence vás de facto uvolní k tomu, abyste dosáhli toho, čeho si autenticky přejete dosáhnout, bez soudů a vznešených očekávání.

Postupně ve vás bude růst schopnost ocenit základní experimenty života. Naučíte se poměřovat se novým, zdravějším prostředkem: radostmi prostého přátelství, tvořením, pomáháním lidem v nouzi, přečtením dobré knihy, smáním se s někým, na kom vám záleží.

Zní to nudně, že? To proto, že tyto věci jsou průměrné, normální. Možná jsou však normální z nějakého důvodu. Protože na těchto věcech doopravdy záleží.

~ Mark Manson

Zdroj: https://markmanson.net/being-average