Vzory mužského těla – falešná fasáda

Krátké zamyšlení nad tělem „vobyčejnýho“ chlapa žijícího uprostřed supermarketu.

Moderní (falešné) vzory mužského těla. Asi jste koukali na Arnolda nebo na Staloneho, nebo na ty mužské postavy na bilboardech. Asi každý z nás do sebe ve své adolescentní a dětské zranitelnosti nasával nějaké obrazy o tom, jakým tělesným mužem by měl být, aby se cítil dost silný, sebevědomý, atraktivní, se sebou spokojený atd. Prostě civěli jsme na vzory.

Koukněte se tímto směrem, protože je možné, že jste přijali za vzor nějaký obraz, který rozhodně nemá nic společného s tím, co s vámi kosmická příroda zamýšlela, když vám oblékla tohle tělo. Cožpak když kosmická příroda vytvořila dub, řekla mu „čum na buk a snaž se být jako on“? Nebo když vytvořila slona, řekla mu „čum na opici a buď jako ona“?

Dub je dubem. Malý dub, velký dub, křivý dub, zlomený dub… je stále dubem.

Jenže člověk – v našem případě muž – ve své mysli vede zápas o svou přirozenost, zápas se všemi těmi vzory, které nám jsou každý den podsouvány, tlačeny do hlavy, do těla. A já říkám STOP, já říkám NE.

Já ŘÍKÁM, mé tělo je již vzorem, který vytvořila kosmická příroda, mé tělo je originální výtvor kosmické přírody, mé tělo je můj organický skafandr na cestě po této planetě, mé tělo je mi dáno a já ho mám.

Říkám NE jakýmkoli pochybnostem o svém těle. Vím, že zemře, nevím kdy, ale do té doby ho budu brát takové jaké je, jaké je právě teď, protože moje tělo je právě teď, ne nikde v budoucnosti. Moje tělo není ani tělo nějakého anonymního modela na bilboardu, který právě teď sedí v depresích a utišuje se kokainem, moje tělo není tělo televizní hvězdy, není to tělo herce, je to mé správné tělo, ano mé. Stejně jako tvé správné tělo. Máš ho k dispozici a ono má tebe, jste spolu, jste jedním dočasným spojením hrubé hmoty těla a jemnější hmoty ducha.

Mnoho lidí žije ve válce s tělem, aniž by si to uvědomovali, jsou úplně narvaní k prasknutí představami o svém těle. Je to ubohé a nedůstojné, nutkavě chtít změnit své tělo k obrazu – chce se mi říct svému, ale to není to správné vyjádření – k obrazu zmatenému. Je to samozřejmě i téma chlapů, nejen žen. Kdo jsou ti marektingový borci a borkyně, kteří nás zásobují všemožnými vzory, věčně mladistvého vzhledu, věčně dokonalého vzezření, svalnaté postavy, jednodenního vousu, krásně učesaných vlasů, nebo vzory metrosexuálů, pornosexuálů. Vše je to dnes o vzorech zaměřených na FASÁDU, PŘETVÁŘKU.
Jsme narvaní obrazy a informacemi o správné fasádě, o propojení ducha a těla už neslyšíme ani ň, o naprosté přirozenosti právě mého vlastního těla, o jeho adekvátní kultivaci. Ano, právě mého originálního těla – už nejsme viděni jako originální těla, ale jsme srovnáváni.

A potřebujeme tomu říct NE, svlíknout se do naha a skočit do vody, obléknout si hadry, které nám dělají dobře a fasádu si nechat na obvzláštní příležitosti typu předávání vyznamenání od pana prezidenta 🙂

Takže duch, duše, tělo, jednota – starý styl, který najdeme téměř ve všech východních přístupech k tělu, a také ve starořeckých postojích k tělu – již nenajdeme skoro už ani v těch staro-východních přístupech dneska.

Nic neříkám proti tomu, abychom svá těla narovnávali, sportovali, kultivovali, uzdravovali, udržovali, byl to náš přítel, ale základem všeho je vzít to co je jak je a mít to rád. Naučit se to své tělo mít rád jaké je – ve svém zjevu, výjevu, výrazu, stáří, omezení, pokřivení, krásy, radosti, bolesti.

Nemůžeš mít rád své tělo v budoucnosti, v nějaké tobě vnucené představě, programu. Nebo své tělo vláčet životem UTAŽENÉ v kravatě a korporátních montérkách. Můžeš své tělo přijímat jen takové, jaké je právě teď, vousaté, zraněné, opotřebované, krásné, fit, vitální, unavené… Vyber si, jaké zrovna teď je a takové ho ber, jinak budeš jak osel, který běží celý život za nějakou mrkvičkou, kterou nemůže nikdy chytit.

 

Zdeněk Weber

Zdenk_Weber