Dlouhý temný stín, uvnitř a vně

Když jsem poprvé viděl Jere Truera, byl uvelebený před krbem v malém sále, kde vedl skupinu mužů při bubnování. Bylo to pro mě tehdy úplně nové a Jere mi svým světlým vousem a uchváceným vzezřením připomínal nějakého moudrého satyra od Picassa. Od téhle chvíle, kdy jsem ho spatřil poprvé, uběhly desítky let a naše přátelství, které během onoho víkendu vzniklo, prošlo mnoha fázemi, ale na nějaké velice hluboké úrovni mojí psychiky je Jere stále tím mistrem bubeníkem, který mě a mnoho dalších mužů naučil sambový rytmus, který vedl k tolika extatickým rytmickým projevům na našich konferencích a retreatech i mimo ně.

Tohoto úplně prvního mužského retreatu jsem se účastnil v polovině 80. let v táboře západně od dvojměsta zvaného Decision Hills. Mužská práce Roberta Blye v naší oblasti teprve začínala a on na tomto retreatu neučil. O toto učení – které se točilo zejména kolem vyprávění příběhů – se postarali ostatní, včetně pozoruhodného farmáře/vypravěče z jižní Minnesoty, který se jmenoval Michael Cotter. A před Michaelem Meadem a Miguelem Riverou byl Jere Truer mým učitelem bubnů.

Jak čas běžel, tak jsem já i zbytek komunity mužských kruhů z dvojměsta měl možnost poznat Jerea jako mnohostranného muže mnoha talentů, kterým skutečně je, ne jen jako bubeníka (a výrobce bubnů), ale také básníka, esejistu, hudebníka, skladatele písní a psychoterapeuta, a také štědrého a pozorného přítele. Jere už je nyní z Minnesoty nějakou dobu pryč, ale mnozí místní si jej při čtení jeho esejí živě pamatují z 80. a 90. letech v Minnesotě. Jak roky plynuly a Amerika se, jak se zdá, propadla do svého bláznovství, Jereova odezva byla o to víc hloubavá a oduševnělá. V eseji, kterou budete číst, se s ním vypravíme do srdce temnoty našeho národa, která, jak on zdůrazňuje, je ve skutečnosti onou starou temnotou společnosti, která neustále odmítala vyléčit svá mnohaletá zranění rasismu, války a rozdělení. Koncept „Zhoubné egofrenie“, který zde představuje, bude pro mnohé z nás nový, a bude obzvláště užitečný jako koncepční nástroj pro porozumění naší blízké budoucnosti pod vládou Trumpa. Práce, kterou Jere Truer dělá, je nesmírně cenná, a je potěšením jej představit a přivítat na tomto fóru.

~ Thomas R. Smith

 

Dlouhý temný stín, uvnitř a vně

ostnaty-drat-na-kuluJako psychoterapeut se soukromou praxí jsem se setkal s mnoha klienty, kteří cítili zoufalství ohledně vojenských snah v Iráku a machinací, které byly k dosažení těchto cílů použity.

Počátkem našeho století vpadnul do naší kolektivní psychiky nový kmen jistého starého viru a projevil se v podobě války. Tento virus Paul Levy pojmenoval Zhoubná egofrenie. Levy tento stav, náš stav, popsal dosti rozsáhle, a to, co následuje, je má osobní úvaha a líčení toho, jak jsem sám s tímto virem pracoval. Doporučuji jeho knihu Šílenství George W. Bushe: odraz naší kolektivní psychózy, (2006).

Když si vypůjčím pojetí Jamese Hillmana, který vybízel psychoterapeuty, aby vnímali své pracovny a sezení jako „buňky vzpoury“, tak jsem kráčel na protest a také psal o válce. A rozhodně jsem se musel konfrontovat s temnotou uvnitř sebe sama. V posledních několika letech jsem však měl potíže s myšlenkami a reakcemi, které ve mně vyvstávaly a překvapovaly mě: tvrdé odsudky, nedostatek empatie a obecné podráždění a nedostatek trpělivosti.

Poprvé jsem s termínem „zhoubná egofrenie“ setkal někdy kolem roku 2005, plus mínus jeden dva roky. Bylo to v článku, který publikoval Paul Levy. Jeho termín ve mně něco katalyzoval, v tom smyslu, že jsem měl termín a příčinu, když už nic jiného.

Zhoubný se zjevně vztahuje k rakovině a má jako kořen slovo zhouba. Když se opět odkážu na Hillmana, tak ten napsal, že rakovina je dokonalou metaforickou nemocí naší epochy: jediné, o co nám jako kultuře jde, je být větší, lepší, víc, růst-růst-růst.

Egofrenie je termín, který se podobá jeho bratranci přes koleno – schizofrenii. S egofrenií je duše nebo Já umlčeno potřebami neustále se rozrůstajícího Ega.

U zdravého člověka je Ego filtrem a prostředníkem v rámci psychiky, který zprostředkovává kontakt mezi Id a Superegem, také ale reguluje obranné mechanismy, aby zachovalo příčetnost, život a normální chování. V případě Zhoubné egofrenie ego tak říkajíc šikanuje zbytek psychiky, a jeho modus zachování sebe sama se vymyká kontrole. Pokud je hodnota Ducha a Duše znehodnocena, dostávají se pod zem. A v závislosti na intenzitě tohoto potlačení či útlaku se objevují v podobě psychopatologie. Výstižnou metaforou je nejspíš Golem z židovské lidové tradice, obluda vytvořená z bahna, aby chránila lidi, která ale ničí nejen nepřátele, ale i ty, jež měla za úkol chránit. Zdravé ego je odolné a přizpůsobivé, ne zkostnatělé a nejisté.

Během posledních tří desítek let jsem měl to potěšení poznat Roberta Blye, a to, co napíšu teď, plyne z proudu myšlenek, které jsem si odnesl z několika konverzací a workshopů. Bly viděl příčinu Vietnamské katastrofy v tom, že země nebyla schopna kvůli své nevědomosti vyléčit zranění z Občanské války. Tím začalo to, čemu se říká Opakované nutkání, v němž se opakují stejná chování do nekonečna v nevědomé snaze zastavit bolest. Podle tohoto pohledu Občanská válka nastala jako následek neschopnosti smířit se s tím, jak jsme se jako národ a vláda chovali k černochům. Problém otroctví nebyl mezi třinácti původními koloniemi nikdy vyřešen a s tím, jak jsme se kvapně snažili vytvořit nezávislou zemi, zatímco jsme vedli válku s Anglií, se tenhle problém odložil a potlačil. Ústava ve skutečnosti nechala na každém ze států, ať si s tímhle tématem poradí sám. Takže Občanská válka běsnila, Vietnam krvácel, Potvrzující čin čeká v cele smrti a my jsme od té doby slovy Jimmyho Cartera ve stavu „národního neduhu“.

Když se žal a stud neřeší, člověk je ventiluje ve svém chování mnoha různými způsoby: vztekem, ostudným chováním, zvýšeným erotismem a znecitlivěním prostřednictvím návykového chování a látek. Dokonce i po 11. září, kdy s námi zbytek světa truchlil a sypal si popel na hlavu, jsme se jen rychle pomodlili, vypustili ze řetězů svou pomstychtivou zuřivost a vyslali ji proti Afghánistánu, Iráku a potom…

Jak si již mnozí všimli, paralely s Německem ve dvacátém století jsou až tajuplné. Jung měl vizi Velké války (kombinace první a druhé světové války) už v roce 1913, ještě předtím, než začala. Vážně uvažoval o tom, jestli neprožívá psychotické zhroucení. S tím, jaký to byl génius, se mu podařilo zdokumentovat své psychózy v Červené knize. Od své sebediagnózy se mu ulevilo celkem rychle, vzhledem k tomu, že jeho vize byly stvrzeny událostmi, které se začaly odvíjet v Evropě a v Asii. Nabyl přesvědčení, že tahle jeho zkušenost v něm uspořádala cosi, co katalyzovalo vznik Jungiánské psychologie tak, jak ji známe.

Stává se mi, že si lámu hlavu nad tím, co si s touto situací počít: svět je znesvěcen, bohové jsou rozlícení, narcističtí sociopati zakročili jako psychopompové, lži tečou tak volně, jako dřív tekla voda, a věci se obecně začínají vymykat kontrole.

Impuls něco udělat je symptomem Zhoubné egofrenie. Během toho, z čeho se nakonec stalo období nekonečných kampaní, jsem začal být velice úzkostný, až moc jsem pil, rozvinul se mi vysoký krevní tlak a dostával jsem návaly paniky, které mě probouzely z neklidného spánku. Je mi šedesát čtyři a v mém fyzickém stavu jsou má síla a mobilita omezené. To vedlo k tomu, že jsem se přestěhoval do teplejšího klimatu a ze své soukromé praxe jsem z velké části odešel do důchodu. Což dále vede k tomu, že jsou omezené i mé příjmy. Má schopnost přispět finančně politickým záležitostem se rovná vtipu a nemůžu ani stát v řadě se stávkujícími nebo chodit na protest ulicemi. Nabyl jsem však iracionálního přesvědčení, že je na mně, abych odklonil temnou vlnu. Vidíte, jak panika narůstá ze strachu, který je spojený s toho, že něco, cokoli, neuděláme?

Hrozivě temná představa toho, že provedu něco zvláštního a ukvapeného jen proto, abych něco udělal, se u mě také nejednou objevila. Jsem rozzuřený kvůli tomu, co se stalo lidem, které miluju, a kultuře, kterou miluju? Ano, rozhodně. Ale, má vědomá zuřivost mě nepřiměje k tomu, abych páchal ohavné činy, ani kvůli ní necítím pokušení poslat všechny své peníze Berniemu. Tyhle představy a impulsy vycházejí z jiného místa. A mé rozrušení mě donutilo napsat místo toho tento článek.

Naštěstí mě ovlivnili Bly, Hillman, Jung, Meade a bezpočet dalších lidí, kteří vykonali hlubokou duchovní a psychologickou práci. Jung mi poskytnul automapu pro podsvětí i seznam bohů a démonů. A James Hillman krátce před svou smrtí řekl o poli psychologie, že sami sobě prokazujeme medvědí službu tím, že mluvíme o nemocích a ne o démonech. Takže zvažte zlovolný vliv a to, jak jsme při svém liberálním a protestantském způsobu života vytvořili plochý svět, kde může pod prahem lézt a poletovat veškerá havěť.

Jediná věc, která nebyla provedena ve velkém, je truchlení. Od voleb malé skupinky veřejně truchlily s ohromujícími výsledky, kdy se k nim připojili další a vytvořili tak rituál truchlení. Už dříve jsem zmínil sypání popela na hlavy, což je odkaz na bod zvratu pro Joba. Job trval na své bezúhonnosti, zatímco všichni ostatní vymýšleli všechny možné druhy výmluv a řešení. Když se vyčerpaly všechny možnosti a prodiskutovaly všechny argumenty, tak v bezradnosti všichni plakali a nasypali si popel na hlavu. Časy, které přicházejí, mohou přinést konec všeho, čeho si všichni vážíme a co je pro nás drahé. Nevím. Možná bychom se měli setkat u řeky a plakat.

A co se děje na druhé straně žalu? Neobjeví se tichý smutek a zamyšlení, poté, co si ze sebe serveme šaty? A pomalá přestavba našeho světa? Nevede obrovská inflace k ohromné deflaci a poté k střízlivosti?

Paul Levy pevně doufal v to, že se tahle horečka přeruší, k tomu však stále ještě nedošlo. Ale historie praví, že k tomu přerušení přeci jen dojde. Duše musí překročit svou šílenost, aby se mohla vyléčit, ať už na úrovni osobní, transpersonální nebo politické. Jakmile se Německo osvobodilo od Wotana, tak se vyléčilo. Já jsem v nedávné době začal předjímat svůj život na druhé straně tohoto démonického vlastnictví a nyní si volím uvažovat o sobě jako o Holanďanovi. Holanďanovi, co pochází z kdysi velké říše, který nyní žije ve velice pěkné, mírumilovné malé zemi.

~ Jere Truer

 

ČÍM SE MŮŽU OBHÁJIT?

 

V sobotu ráno na půli cesty

Uprostřed svého života jsem seděl v Java Jacks

Bistru s otevřeným časopisem,

Prázdným hrnkem, a neměl jsem co říct.

 

U vedlejšího stolu, se tři odhodlaní lidé

Skláněli nad tichou, zlomenou ženou.

Jeden muž, s chvějícími se lícemi,

Naléhal, Čím se můžete obhájit?

 

Zhruba rok uplynul.

Ta otázka zažehla v mé mysli žhnoucí uhlík.

 

Zdroj: The The Long Dark Shadow, Within and Without by Jere