A fakt ti to funguje? …

Dostal jsem záludnou otázku: „Proč nechodit do mužského kruhu nebo na Výcvik Mužská síla? Co tam hrozí a o co by mohl člověk přijít?“ Vždycky jsem spíš odpovídal na otázku: „Proč na výcviku jít?“ Výzvu přijímám a tady je několik bodů, proč do výcviku nebo mezi vědomé chlapy nejít.

Takže: Především (ale nestane se to asi hned první večer) přijdeš o iluze.

• Třeba o iluzi, že jsi lůzr… V případě, že tě nikdy ani nenapadlo, že bys mohl být lůzr, mohlo by se ukázat, že (v něčem) lůzr jsi.
• Taky můžeš přijít o iluzi, že všechno v tvém životě je „v naprostém pořádku“. V případě, že máš iluzi, že je všechno v tvém životě „v nepořádku“, možná zjistíš, že to až tak není.
• Pravděpodobně tě potká zjištění, že asi bude třeba zvednout zadek, vyvinout úsilí a něco na svém životě změnit. Zase tu ale platí i opačné, že pokud stále něco měníš a opravuješ, zjistíš, že i tuto strategii je možná načase změnit.
• Velice nebezpečné (až na hranici hazardu) je to, že by se ti mohl rozšířit obzor a že bys mohl „zažít poněkud jinou realitu“ a zahlédnout, že tvoje hodnoty a představy o životě jsou poněkud mimo střed, mimo i pro tebe optimální hodnoty.
• Můžeš zažít „traumatizující“ zážitek, kdy odhalíš, že všechna tvoje slavná vítězství a úspěchy (nebo prohry) jsou ve srovnání s … úplná blbinka.
• Třeba zjistíš, že to, co momentálně považuješ za neměnné a skálopevné pravdy, je ve skutečnosti jinak a že naopak některé pravdy jsou opravdu, ale opravdu skálopevné a nadčasové (v horizontu dlouhých generací).
• Může se ti stát, že přijdeš na to, že tvůj táta není vůl a že stojí za to mu zavolat a potkat se s ním, a že když ti děda jako malému klukovi něco říkal, platilo to tenkrát a tvoje děti tomu dnes nerozumí, i když jim to opakuješ do (jejich) zblbnutí.
• Může se taky stát, že když vypočítáš, co všechno pro rodinu děláš a obětuješ, tak ti kruh řekne, že jsi vůl a že bys měl taky trochu koukat na sebe a svoje potřeby, a ty nebudeš (v první chvíli) ani tušit, co vlastně pro sebe chceš a potřebuješ.
• Může na tebe dopadnout depka z toho, že ačkoliv už jsi přečetl tolik knih, byl na tolika přednáškách a retreatech, jediné co platí, je to, jaký jsi opravdu a že jen „ukázaná platí“ (kdo nezná tento termín, znamená to – platí to, co dokážeš žít ne to, o čem dokážeš/umíš mluvit)

Sečteno podtrženo – to, co ti hrozí nejvíc, je, že si během tvojí rok a půl dlouhé cesty cesty výcvikem zkalibruješ kompas a zjistíš, že sice jedeš rychle, rozhodně, sebevědomě a (možná) bezpečně, ale úplně blbým směrem. A že pokud chceš dojet do svého (opravdového, pravdivého) cíle, tak nejspíš přijdeš o pohodlí, o teplé místo na gauči u telky, o investice (do svých iluzí)… A že budeš muset zastavit, couvnout, otočit se a vyrazit tím správným směrem. Nechat za sebou balast a blbiny a znovu vyjet. Bez podrobné mapy, bez pojištění a telefonu na odtahovku. Je to dobrodružný a nejistý podnik určený jen pro „nezodpovědné“ šílence s vlastním názorem.

Je to risk si takhle nechat výcvikem a kruhem parťáků a mentorů hrábnout do (s)vědomí. Lepší je to vůbec nepokoušet a pěkně si to „pytlíkovat“ postaru podle hesla „pokud to funguje, nešahej na to“.

Ta zásadní otázka, kterou ale v kruhu dostaneš (a budeš ji muset zodpovědět sám sobě) je následující:

„A fakt ti to funguje?“

Karel Tůma