Pojmem "Hodný kluk" se obecně označuje strategie chování, kterou jsme si osvojily v dětství a mládí. Je to způsob chování, který nám má zajistit bezpečí a sounáležitost. Bezpečné sounáležení. Možná někdy i prostě skrze to, že potlačujeme svoji přirozenost, svoji opravdovost, svoje cítění a vnímání a chování a svoje potřeby. Chováme se pak tak, jak si myslíme, že je „správné“ a „vhodné“ k tomu, abychom byli přijatí, a tedy mohli sounáležet. Abychom byli čitelní dle očekávání pro okolí. Abychom mohli patřit k tlupě, ke které (si myslíme) patřit potřebujeme a třeba (jako bonus) v ní byli i oblíbení.

(Tak třeba i holohlavý a potetovaný příslušník „ultras hooligans“ může být ve své podstatě "hodným klukem", jen to má poněkud drsnější podobu.)

Je to prostě způsob, jak si zajistit přežití. Jak patřit k...
Jeden ze způsobů. Je třeba si uvědomit, že to je (dočasně) funkční způsob.

V realitě může mít tato strategie velmi mnoho různých konkrétních podoba a projevů.
Může se projevit v blízkých a důležitých vztazích.
Může se projevit v hierarchických vztazích (zaměstnání, rodičovství, vztah ke společenskému systém).
Má různé symptomy jak se projevuje - jsme úslužní, nezdravě submisivní, jsme neviditelní, jsme přehnaně aktivní,...
Nic nepotřebujeme a nechceme, rozhodně ne veřejně a otevřeně. Potlačujeme svoje potřeby, názory, emoce, pocity a projevy - nejsou přeci tak důležité. Nejsou významné.
Prožíváme neopodstatněný stud a oddělenost. Přestože „patříme“ připadáme si „nepatřiční“.
Máme nedostatek energie, rozhodnosti, záměru,… Bojíme a vyhýbáme se konfliktům.
Máme nedostatek důvěry, otevřenosti a odvahy.
Slepě nebo účelově přebíráme cizí (někdy se tomu říká) společné hodnoty, názory, zvyky a rituály.

Klíčové v tom všem je to, že to je "neadekvátní" konkrténí situaci. Nic proti přizpůsobení, nic proti upozadění sebe a svých potřeb, nic proti aktivitě...pokud to je adekvátní a v souladu s námi. Vědomě. Když to jde z nás, zevnitř...a když nás to naplňuje. Ve chvíli, kdy to tento rámec přesáhne a my jsme (si myslíme, vnímáme to tak) ten kdo je "soustavně" odsouván do pozadí, kdo "tahá za kratší konec", na koho se zapomíná, tak si této strategie můžeme všimnout a něco s ní udělat.
Korigovat ji. Osvojit si jiný adekvátnější způsob chování.

Existuje mnoho podob „sebepotlačení“.

Hodnoklukovství je velmi rozšířené. Někdy je to mírné a dá se s tím docela dobře existovat, někdy ale může být velkou komplikací. Ničí komunikaci, vztahy, pocit ze života a někdy se může podepsat i na zdraví. Postihuje stejně muže i ženy. Muže ale asi trochu více. Nebo je u nich patrnější, u žen skrytější.

Zmírnit symptomy, poléčit ten syndrom, se dá jen postupnými kroky. Tím, že je to obvykle velmi stará strategie, došlo k tomu, že je tzv. „vtělená“. Stal se z ní automatizmus, který je vepsaný do automatických tělesných reakcí. My někde v rozumu sice víme, že to, co děláme nám neslouží a že se to nehodí, ale než si rozumem všimneme, zjistíme, že už zase jednáme podle starého scénáře.
"Už to zase děláme".
Postupným, pomalým a laskavým zkoumáním těchto svých scénářů a postupným a opakovaným prožitkem jiných, lepších scénářů je možné ke staré „strategii Hodného kluka“ vytvořit alternativu.
Nový způsob, jak se zachovat.
"Přestat to dělat".

Postupně, opakovaně, trpělivě v bezpečném prostředí opustit staré a vytvořit jiné návyky…

Nebýt hodným klukem neznamená být nehodným, zlým, nebo rebelem, asociálem. To jen jiná, ještě víc převrácená forma „hodnoklukovství“.

Je to jinak. Protipólem hodného kluka je člověk, který umí a může být sám sebou. Může být citlivý, soucitný, sebe-si-vědomý, otevřený, vstřícný... Umíme-li a můžeme-li být sami sebou, když zdravě známe svoji hodnotu, svoje hranice, a žijeme sami sebe, můžeme naplno sounáležet a někam svobodně patřit.

Zvenku to může vypadat „hodnoklukovsky“ ale zevnitř je to jiné, a pozná se to pocitem. Naším vlastním vnitřním pocitem ze sebe.

Pochopení celého konceptu hodnoklukovství nám v uzdravení velmi pomůže. Ale prožitek v tomto případě skoro nic nenahradí.

(Karel Tůma)