Jaký je to „v průběhu“ ???

S laskavým svolením jednoho z účastníků výcviku Mužská síla zveřejňuji kousek z jeho sdílení.
Děkuji za to svolení.

Je to totiž asi nejlepší odpověď, na otázku (která mi přišla po messengeru) “co tak běžně prožívají muži, kteří v tom výcviku jsou?”. Ta otázka je (nejspíš) o tom, zda je to snesitelné, zvládnutelné,… 

Jestli to moc nebolí, ten výcvik? – No někdy jo. 
Jaké změny v průběhu výcviku probíhají a jak je účastnící prožívají? – No různě. 

Posuďte sami:

…vyjadřování potřeb a to, že jasněji dávám najevo, co chci a co ne, co je pro mě důležitý a čím se nechci zaobírat, samozřejmě přineslo své důsledky – ve vztahu se ženou už to není ta pohoda, klid a neustálý vyhovování si a hledání způsobů jak se nedotknout, nenarazit na sebe. Je to teď mnohem konfliktnější, upřímnější – občas hádka, občas se pošleme někam, občas se žena urazí. Zatím jsme se vždycky zase smířili a já už bych neměnil – i za cenu, že na sebe ve svých potřebách a nárocích narazíme nějak fatálně a povede to k rozchodu. Přiznám se že jsem na svý ženě asi do jistý míry závislej a rozchod jsem si nikdy nedokázal/nechtěl představit. Teď se to asi postupně mění. Ale jak můžu bejt víc u sebe a nemusím se furt kontrolovat abych se ženy (ale i dětí) nedotkl, přichází takovej dobrej pocit, asi se mi nějak svobodněji dýchá, mám dojem že se můžu víc narovnat, víc se cítit, že nemusím tolik problematizovat to že a jak jsem. 

A efekty samozřejmě vidím i u ženy (jinak podobně přizpůsobivé a úzkostné jako já). Víc si říká o to, co potřebuje. Míň mě šetří. Odjela několikrát na delší dobu a spolehla se, že to s našima poměrně náročnejma dětma nějak zvládnu. (Do tý doby to nějak nešlo.) I v sexu se to nějak posunulo – míň klidu, víc energie, divokosti – vlastně mě tím ta moje žena hodně pozitivně překvapila. (Podcenil jsem ji, obával jsem se, že už to bude nadosmrti vždycky jen klid…:)

Jinak jsem poslední dobou hodně roztěkanej a nevím proč, neshody s ženou mě samozřejmě štvou, není to nic super uspokojivýho. Nedaří se mi pravidelně meditovat, jaako by mě to tam nechtělo pustit, vlastně k tomu cítím i odpor, přiznám se. A přitom jsem si jistý, že tudy vede cesta, že to nejde nějak minout, obejít. Rozpor.

O co míň mě to pouští dovnitř, o to víc jsem ale přítomnej venku, jako by svět pro mě víc rozkvet a začal bejt příjemnej a přítažlivej. Připadám si v tom zase hrozně pozadu, ale tak přibližně od VisionQuestu prožívám svět jinak – jako bych to dřív měl tak, že všechno co je kolem je sice hezký a zajímavý, ale není to pro mě. A teď jako by to všechno nádherný a sytící BYLO PRÁVĚ PRO MĚ. Nevím, zda to zní srozumitelně, ale já to vnímám, jako bych se vynořil z pod stolu na kterém je prostřená opulentní hostina. Do teď jsem o ní věděl, ale nebyla pro mě. A teď jako bych seděl u ní a koukal, co všechno je PRO MĚ nachystáno.

Nejvíc to asi vnímám při kontaktu s ženami – jako bych si je konečně mohl dovolit naplno prožít. Když potkám krásnou ženou úplně se tím prožitkem opájím, prožívám její nádheru. Dřív jsem krásu a přitažlivost žen samozřejmě taky vnímal, ale jako by to bylo spojeno s velkou tíhou až utrpením – stejně to není pro mě, a možná tam byl i stud – že já lůzr si vůbec dovoluju po tak krásné ženě koukat, natož ji nějak prožívat. Ten pocit frustrace, nebo stesk, že tuhle ženu stejně nikdy nebudu mít, jako by někam vymizel – teď děkuju za každý setkání s pěknou ženou. A zajímavý je, že těch krásných žen jako by v mým světě přibylo. Dřív jsem tu krásu vlastně ani moc vidět nechtěl – nevěděl jsem, co si s tím počít a možná jsem tak i podvědomě zmírňoval svou frustraci. Teď jako bych to doháněl – a užíval si skoro každou ženu s níž jsem v kontaktu.

To je asi z mý letní sebereflexe všechno. Je to trochu chaos, vím, ale líp jsem to chytit neuměl. Těším se na vás chlapi…

Tak třeba takhle…