O autoritativní výchově, jak jsem to měl já a trochu inspirace k tomu

Když jsem byl malý, prošel jsem klasickými jeslemi, školkou a školou. Jsem ročníkem narození 83. Styl výuky byl v té době a je často i dnes, jednoduše běžný. Tedy formou odměn a postihů. Jedničky, dvojky a pochvaly patřily v mém světě k odměnám, čtyřky, pětky a poznámky k trestům (ty se jako trest často projevily až doma). Učili jsme se podle jasně daného řádu se zaměřením rozvíjet a šprtat hlavně to, co nám moc nešlo. Tento styl výuky má své klady i zápory.

V učitelském sboru převládaly ženy. Jejich vztahování k nám bylo většinou autoritativní a fyzické tresty byly na denním pořádku. Dostat svazkem klíčů při nepozornosti, nebo chytit facáka, vytahání za vlasy nebo dostat louskáčka, bylo zcela běžné a nikdo se nad tím nepozastavoval, nebylo komu si jít stěžovat. Takový byl náš svět. Učitelky byly autority i pro mé rodiče a ti byli většinou na jejich straně. Straně učitelů i daného školního systému.
Od druhého stupně základní školy jsem byl docela dobrým studentem. U učitelek jsem byl docela oblíbený a na konci devítky jsem patřil k premiantům třídy. Zatímco doma a při hodinách jsem se snažil být hodný a poslušný (ne vždy to šlo), venku mimo vyučování jsem se rád paktoval s raubíři a dělal jsem  průsery, jak se na mladého hocha „sluší a patří“. Bylo v tom hodně svobody a také hodně vnitřního štěstí.

U mě v rodině držela pevnou ruku mamka. Otec byl ten mírný, co spíše dovoloval. Přinesl mi do života mnoho inspirace a naplnil mnoho mých potřeb. Děti se učí hlavně příkladem, že? Proto přestože jsem uznával svého otce skoro jako boha, měli jsme velmi blízký vztah a čerpal jsem od něj mnoho inspirace,  jednu věc jsem se od něj naučit nemohl. Sebevědomí a sebehodnotě. Byly to totiž atributy, které můj otec neměl moc rozvinuté. 

V ranné dospělosti jsem nebyl se svým životem spokojený. Nedařilo se mi. Mnoho lidí mě znalo jako toho, co se stále usmívá a nemá žádný problém. Tuhle masku jsem dovedl k dokonalosti. Uvnitř jsem ale prožíval osamělost, skleslost, depresi a byl jsem plný hněvu a vzteku, který mě v mnoha situacích zcela pohltil a ovládal. Napáchal jsem kvůli tomu i hodně zla.

Tak jsem se stal hledačem. Hledačem lásky, vnitřního štěstí a vnitřního klidu. Hledačem vnitřního zdraví.
Alternativní školy, semináře, kurzy, ašrámy, mistři, učitelé, léčitelé se stali běžnou součástí mého života. Řekl bych, že jsem toho prošel opravdu hodně.

Asi tak v 26ti letech, ve spolupráci s jednou léčitelkou, jsem dostal otázku: Co vlastně ve svém životě chceš? Co si doopravdy přeješ? Zamyslel jsem se, ale odpověď nepřišla. Přišel zmatek. Objevili se pocity hněvu a vzteku.
Jak, co já chci? Co bych měl jako chtít? Ty emoce naštvání trvaly mnoho dní a vždy při vzpomínce na tuto otázku se opět aktivovaly a přešly do popředí. Přes tuto otázku jsem se nedostal a spolupráci s léčitelkou ukončil. 

Až později jsem si uvědomil, že to neumím. Neumím rozhodovat nad svým životem, přestože celou dobu jsem nepochyboval, že ano. Neumím komunikovat své potřeby, protože jsem si ani nedokázal připustit, že je vůbec můžu mít a mám na jejich naplňování nárok. Neumím se postavit za svá každodenní rozhodnutí, protože hlas v mé hlavě byl plný pochybností. 

Sledoval jsem své postoje a myšlenky a uvědomil si, že v dětství jsem se naučil poslouchat. Poslouchat „autority“. Výsledkem byl člověk, jež pro každé své rozhodnutí hledal schválení. Neustále mě sužoval citelný, či nenápadný strach, že se mnou někdo nebude souhlasit. A tak jsem stále zaměřoval své smysly ven a hledal své sebepotvrzení. Neustále jsem naciťoval potřeby ostatních a naplňoval je ještě dřív, než je vůbec někdo vyslovil. Měnil jsem sám sebe podle potřeb okolí. Žil jsem v naprosté podřízenosti. Chtěl jsem se ostatním zalíbit, abych neztratil svou tvář a aby zde vždy byl někdo, kdo by potvrzoval mou hodnotu. 

Teď trochu z jiného soudku:
Než se Neo ve filmu Matrix opravdu stal “ vyvoleným“, musel ujít dlouhou cestu. Cestu od pochybností k sebe-vědomí a víře ve své schopnosti a možnosti. Také potřeboval nabýt určité zkušenosti. První rada, kterou dostal od vědmy bylo: „Poznej sám sebe.“
Když na konci třetího dílu bojoval Neo s Mr. Smith a Smith se ho ptal, proč to pro ty ubohé lidi dělá, proč za ně bojuje, Neo mu odpověděl: 

ROZHODL JSEM SE TAK. Tečka.

…žádné vysvětlování, žádné obhajování. 
Jen pravdivý vnitřní impuls, rozhodnutí a čin.

Při sledování souboje Mr. Smith a Nea, jsem rozhodně čekal, jinou odpověď na výše položenou otázku. Neova odpověď mě rozhodně příjemně překvapila. Ale ještě mi nějakou dobu trvalo, než jsem pochopil, jak jsou jeho slova důležitá a dokázal jsem je v sobě opravdu procítit. Procítit, co to znamená postavit se za svou pravdivost, za svůj názor, za svůj postoj. Postavit se za svá rozhodnutí a přijmout za ně odpovědnost. Přijmout jejich důsledky. Dřív mě ani nenapadlo, kolik to přináší vnitřní síly. O tom, jak se stát sám sobě autoritou, jsem si dříve mohl nechat jenom zdát. 

A proč vám tento příběh píšu?

Rozhodl jsem se tak.

Zdeněk Kálecký
Mentor výcviku Mužská síla-cesta středu