Dr. Arne Rubinstein vytváří rituály pro naše teenagery, když to potřebují nejvíce

Nikdo by se nikdy neodvážil říct, že být teenagerem je snadné. Ale v dnešním klimatu je život našich teenagerů nesrovnatelně náročnější, než tomu bylo před desítkami let.

Mnoho kultur po celém světě podporuje přechodné období puberty pomocí přechodových rituálů – jejichž cílem je vyznačit přechod dítěte k dospělosti. V naší západní kultuře však tyto podpůrné sítě často prostě chybí.

Dr. Arne Rubinstein se rozhodnul, že tohle vše změní, a vybudoval Institut přechodových rituálů. Více než 25 let zkušeností v rozvoji a poskytování programů po celé Austrálii a na celém světě umožňují, aby Arne se svým týmem mohl nabízet přechodové rituály teenagerům a jejich rodičům a pomohl tak rodinám a jejich komunitám vzkvétat. Jejich programy zahrnují pocit pohody, vůdcovství a osobní rozvoj, aby z mladých lidí vykřesaly to nejlepší.

Dr. Arne změnil životy desítek tisíc teenagerů, takže jsme zatoužili popovídat si s ním o tom, jak naše děti v tomto náročném období podpořit, co se během této cesty naučil a jak je vlastně základem všeho naše děti milovat.

Víme, že si tento exkluzivní příspěvek od Arneho užijete, ať už jste rodičem nebo si prostě jen vzpomenete na to, jaké to bylo být teenagerem.

To nejvýraznější, na co si ze své puberty pamatuju, je to, že jsem vlastně nebyl moc šťastný.

Měl jsem problémy, necítil jsem se být součástí skupiny a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl povídat. Mám pocit, že jako teenager jsem měl dva životy; jeden, o kterém mí rodiče věděli, a jeden, o kterém nevěděli.

Bylo to pro mě náročné období. Opravdu nebylo na koho se obrátit. Myslím, že to je důvod, proč dělám práci, kterou teď dělám.

Začal jsem pracovat jako lékař, ale v roce 1994 jsem vstoupil do mužského programu, který byl velice silný. Bylo tam hodně mužů různých věků a zdálo se, že všichni se potýkají s podobnými věcmi, které se točily kolem toho, co to znamená být mužem, jak být dobrým otcem, jak být partnerem a kdy konečně přijdeme na to, co chceme se svými životy doopravdy dělat!

Všichni jsme řekli: „Páni, kdyby tu v době, kdy jsme byli v pubertě, pro nás bylo něco k dispozici, mohlo by to být jinak.“

A tak se někteří muži z tohoto programu rozhodli pořádat program pro teenagery a já se zapojil do prvního z nich – kterého se zúčastnilo 28 mužů a chlapců. Během těchto pár dnů se stalo cosi mimořádného, a tak jsem začal zkoumat přechodové rituály a sledovat komunity všude po světě.

To, co jsem zjistil, bylo tak zajímavé tím, že to dělalo tolik komunit. Dělaly to všechny pro své chlapce i děvčata, a všechny to dělaly podobně. Kolem puberty všechny z nich na určitý čas chlapce i děvčata oddělily a podrobily je procesu, který byl oslavou a uznáním toho, že se stávají mladými muži a ženami, že mají dary, které mohou nabídnout komunitě, a že mají roli a zodpovědnost vůči své komunitě.

Na základě toho jsem začal vytvářet programy a v zásadě se to zmocnilo celého mého života! Až do té míry, že teď pracuji na plný úvazek jako výkonný ředitel Institutu přechodových rituálů. Připravili jsme programy ve školách a komunitách a trénovali lidi po celé Austrálii a v 10 různých zemích, přičemž našimi programy prošlo více než 150 000 lidí.

Některé obřady přechodových rituálů pořádané po celém světě jsou velice zajímavé.

Mluvíme o výzvách, a pro chlapce to často zahrnuje něco spojeného se strachem nebo bolestí. V určitých komunitách třeba vyrazí na cestu a mají za úkol zabít divoké zvíře, nebo skočit z vysoké věže, nebo strávit nějaký čas o samotě v poušti. U dívek se to častěji provádí ve skupině a zahrnuje to vnitřní cestu, jejímž cílem je naučit se důvěřovat svému vnitřnímu hlasu a důvěřovat ostatním ženám a dívkám ve skupině.

Přitom v některých komunitách, když děvčata začnou menstruovat, tak jsou umístěna na několik dní do dutého stromu, kam za nimi chodí starší ženy na návštěvu, mluví s nimi, předávají jim znalosti a instrukce.

Výzkum skutečně ukazuje, že léta střední puberty, zejména kolem věku 16 let, jsou skutečně nejvíc riziková.

A já věřím tomu, že za to z velké části může to, že nejsme schopni vytvořit pro své děti přechodové rituály. Mají problémy, jsou ztracené a jsou v jakémsi mezidobí svého života. Nejsou už dětmi, ale ještě nejsou mladými dospělými. Je to nejdůležitější přechodový čas jejich života.

Je to čas, kdy je třeba kriticky uznat, že se stávají mladými dospělými. Musí se naučit, v čem je jiné být dítětem a dospělým. Dítě v zásadě přemýšlí jen o sobě – všechno se týká jeho, chce neustále uznání a nedokáže zvládat své emoce. Hledá matku, aby za něj vše udělala, a otce, který je postavou hrdiny, který nastavuje hranice.

Toto se opravdu musí změnit, když naše děti dospívají do dospělejšího způsobu uvažování; kdy začínají chápat, že to není všechno jen o nich. Jsou součástí komunity, mají co této komunitě nabídnout a jejich komunita je potřebuje.

Pro rodiče je věk, kdy jsou jejich děti mezi 5 a 14 lety, zásadní.

Je nesmírně důležité udělat několik věcí. Za prvé, najít věci, které vás a vaše dítě baví dělat ve dvou. Poté vypněte svůj telefon a dělejte je.

Může to být cokoli – pustit si spolu hudbu, venčit psa, dát si spolu na konci noci šálek mléka, rybařit nebo se mrknout na film – cokoli, ale najděte si spolu čas, kdy to budete pravidelně dělat, s cílem v tomto návyku pokračovat, jakmile dosáhnou puberty, takže s nimi toto spojení můžete udržet.

Další věc, která je skvělá, je sdílet s nimi příběhy z doby, kdy jste byli v jejich věku. Co fungovalo dobře a co možná tak dobře nefungovalo, aby se tak mohly učit z toho, že si vaše příběhy vyslechnou, z čehož se také může stát skvělé téma k diskusi.

A konečně, pochopte, že spoustu věcí zvorají, budou dělat chyby, budou občas dělat hlouposti, a to je fantastická příležitost k učení.

Je třeba udělat to, že oddělíme člověka od jeho chování, abychom v nich nevytvářeli stud. Jde o to říct: „Podívej, my tě podporujeme. Milujeme tě. To, co se stalo, není v pořádku a povídejme si o tom, pojďme vymyslet, co s tím uděláme, a podívejme se, co se z toho můžeme naučit.“

To je pro děti velká lekce v tom, aby si vytvořily odolnost a naučili se, že je to tak, my všichni děláme chyby.

Vytváříme již mnoho let programy Přechodových rituálů pro chlapce a podporujeme ženy, aby vytvářely programy Přechodových rituálů pro dívky, a existuje mnoho různých způsobů, jak to může probíhat.

Existují veřejné programy, kde pro kluky vytvoříme programy pro otce a syny a vezmeme je na pět dní do buše. Máme pozemek v Byron Bay o rozloze 140 akrů, kde jsme zřídili velký kemp. Muži a chlapci odevzdají veškerou elektroniku a tráví s námi pět dní.

Muži sdílejí své příběhy o tom, jak vyrůstali, a o časech, které ovlivnily jejich životy. Také vytváříme výzvy pro chlapce. Všichni si vytvářejí vizi toho, jací chtějí být v budoucnosti, a potom nějakou dobu přemýšlí o tom, jaká chování už v jejich životě nefungují, a vědí, že je třeba je opustit. Tohle vše je velice mocné.

Také děláme velice krásný proces ohledně uctění, kdy je každý mladý muž uctěn svým otcem a dalšími muži.

Sedí na židli před všemi a muž má příležitost tomu chlapci říct, co na něm obdivuje, jaké dary v něm vidí, a co na něm miluje. Je to velice mocné. Vychází to z domorodé teorie, že každé dítě se rodí s duchem a že to nejúžasnější, co můžeme jako dospělí, pedagogové a rodiče udělat, je vynést na povrch tyto dary a rozpoznat ducha, který v dítěti je. Takto jim můžeme skutečně pomoci najít to, co mají v tomto životě udělat.

Programy lze také mnoha různými způsoby zřídit ve školách.

Podobně existují programy pro matky a dcery, kde spolu tráví čas ženy a dívky. Klíčovou částí je sdílení příběhů, neboť jsme zjistili, že nejlepší způsob, jak předávat moudrost a vědomosti, není říkat dětem, co mají dělat, ale sdílet své příběhy (dobré i špatné) a potom jim dát příležitost klást otázky.

Také zjišťujeme, že sdílení příběhů je fantastickým způsobem, jak budovat komunitu. Když se lidé znají navzájem a znají své příběhy, tvoří se potom mnohem bližší vazby. Neustále jsme svědky toho, že lidé opouštějí programy s velice pozitivními pocity a motivací dělat něco dobrého ve světě a posílit své vztahy ve svých rodinách.

Rozhodně vidím, že u dětí začínají problémy se sebevědomím.

Proto mluvíme o tom, jak s nimi trávit čas, sdílet své příběhy, a co je důležité, jak co nejdříve ve svých dětech rozpoznat jejich dary, aby věděly, že je milujeme takové, jaké jsou.

Existují dvě věci, o nichž si myslím, že nejvíce prospívají dětem a jejich sebevědomí. Jednou z nich je vidět je a uznat je za to, jaké jsou. Druhá z nich je, že když s nimi trávíme čas, tak vypneme mobilní telefony a dáme jim tak vědět, že jsou tím nejdůležitějším. Těmi nejdůležitějšími lidmi.

A myslím, že když mají děti nízké sebevědomí, pak je zde daleko větší riziko závislosti. Ať už je to jakákoli závislost – na drogách, alkoholu, počítačích, na čemkoli – pokud se snaží uniknout, necítí se samy o sobě silné a zdravé. Když tyhle věci dělají, cítí se tak, jak se chtějí cítit, pak se tyto závislosti stávají mnohem atraktivnější.

„Jako otec dvou mladých mužů, dvou nevlastních dětí a adoptovaného syna na Srí Lance (rozhodně jsem nebyl první) … Určitě jsem nebyl dokonalým rodičem. Ale opravdu jsem se snažil se svými dětmi trávit čas ve dvou, dělat s nimi věci, sdílet s nimi své příběhy, jak jen to bylo možné, a opravdu objevit, co je na nich výjimečného.“

IT mě hodně mě znepokojuje. Vidím, že děti, kterým se daří dobře, mají telefony a počítače, ale používají je jako nástroj – nejsou s nimi pořád.

A děti, které mají problémy, jsou celou dobu jen na svých telefonech. Myslím, že IT je jakousi drogou dneška. Pokud se dítě necítí skvěle, bude mít dva a půl tisíce přátel na Facebooku, může hrát videohry a být superhrdinou – ale není to ve skutečnosti reálné a je to neuvěřitelně dostupné.

Všichni mají telefony a zasílání zpráv je opravdu velmi, velmi škodlivé. Myslím si tedy, že musíme být velice opatrní a v téhle fázi vlastně nevíme, jak to zvládat, protože je to první generační problém a děti jsou v tom všem rozhodně mnohem lepší než my.

A pak máme obrázky v médiích, jako Kim Kardashian pro dívky a NRL fotbalisti pro chlapce. Bohužel je to opravdu špatné snímání, které nám říká, že musíme určitým způsobem vypadat, jinak máme problém. A to je velice náročné, protože s tím přichází spousta zpráv. A zde je opět velice důležité, abychom svým dětem ukázali, že je milujeme takové, jaké jsou, abychom s nimi trávili čas a sdíleli s nimi své příběhy.

Neustále musíme hledat příležitosti, kdy naše děti něco dělají dobře, nebo kdy vidíme, že v nich něco probouzí vášeň – a pozitivně je v tom podpořit. TO neznamená, že pokud dělají něco, co v pořádku není, že to ignorujeme, ale opravdu si myslím, že jedním z našich životních cílů by se mělo stát to pomoct jim nalézt to, v čem jsou jedinečné.

Otcovství mělo na můj život velký dopad.

Strávil jsem značné množství času jako mladý svobodný otec s jednoročním a tříletým synem. Díky tomu jsem vyrostl – musel jsem postavit potřeby někoho jiného před ty své.

Můj rodičovský styl byl hodně o tom být velice angažovaný, aktivní a upřímný vůči svým dětem. A učit se. Jak jsem již řekl, nebyl jsem dokonalým otcem, ale soustředil jsem se na to je opravdu milovat. Cítím velké požehnání, že i teď, když jim je přes dvacet, spolu stále jednou ročně prožijeme dobrodružství, a můj nejstarší chlapec říká: „Kdykoli se stane něco dobrého, tati, ty jsi ten první člověk, kterému zavolám.“

Rozhodně jsem jako otec čelil výzvám. Čas, který věnuji práci, a to, co to obnáší být svobodným otcem, pro mě je výzvou. Ale myslím, že není žádný otec, který před touhle výzvou nestojí. Je to součást celé té cesty učení. Co se týče toho, co bych udělal jinak, tak je to ta stará známá věc – trávit spolu víc času, více se zabývat prioritami, dříve se naučit vypínat mobily, když jsme spolu. A tak dále.

Na svých synech obdivuji nejvíce to, že rozhodně mohu říci, že jsou to dobří mladí muži.

Jsou hodní, jsou uctiví, mají dobré hodnoty. Oba dva s nadšením dělají se svým životem něco pozitivního. Pracují, jsou nezávislí, mají dobré partnerky, které milují a respektují a jsem na své syny nesmírně hrdý.

Nakonec si myslím, že důležitost toho vyjádřit svým dětem, jak moc je milujeme, spočívá v tom, že z toho vyrůstají. Zachytí tuto bezpodmínečnou lásku; že je budeme milovat, i když mají potíže, a dokonce i když nedělají přesně to, co chceme. To je neuvěřitelně důležité. A především láska, kdy jim pomáháme zjistit, co v nich v tomto životě opravdu probouzí vášeň a co chtějí na svých cestách dělat.

Zdroj: https://thegracetales.com/dr-arne-rubinstein-is-creating-rites-of-passage-for-our-teenagers-when-they-need-it-most/