Moudrost kruhů: Rozprava s Johnem Malloyem

(Joserra G., syndikovaný z servicepace.org, 24. ledna 2019)

Jako součást našeho mobiovského a dynamického procesu Komunitních kotev jsme se během minulého měsíce zapojili do různých konverzací! Usilování o hodnoty lásky, Držení prostoru, Vyživující vlnky, Cesty s žebříky, Spektrum zapojení… Tohle vše a mnohem více! Před pár týdny jsme společně mohli s radostí stoupat po spirále moudrosti kruhů s naším inspirovaným stařešinou Johnem Malloyem. Bylo to poprvé za posledních pár měsíců, co jsme měli hosta, a bylo to opravdu velice milé, hluboké a přirozené! Zde vám přinášíme od Johna a ostatních ty hlavní vhledy a zamyšlení. John se noří do moudrosti kruhů, do role kotev a facilitátorů, do povahy lidských skupin, do různých typů vůdcovství… Téměř vše, co John říká, nás zve k hlubokému zamyšlení. Je to člověk, který toho řekne hodně, i když mlčí; porozumění, soucit, hluboké naslouchání… Doufáme, že se tomuto přepisu podaří sdílet dary toho, co bylo sdíleno, a moudrost mezi tím vším.

Anne Veh představuje Johna: John mluví o své roli v kruzích takto: ‚Mou rolí je starat se o oheň, a dokud se o oheň starám, tak budou kruhy existovat.‘ Nese tuto velkou zodpovědnost s pokorou a půvabem a bez toho, kdo se stará o oheň, by nebylo komunity. John k vám nepřistoupí, počká, až k němu přistoupíte vy. A když se ukážete, je tu pro vás. Jak by řekla Angeles Arrien, vlivná učitelka v Johnově životě: „Pokud se ukážete, dáváte pozor, říkáte pravdu a nelpíte na výstupu, je možné velké léčení“. Oheň, o který se John stará, je věčný oheň. Všichni jsme se shromažďovali kolem táboráků tak dlouho, jak si jen pamatujeme, a to je to, co John dělá tak obratně, vytváří bezpečný prostor pro to, abychom si všichni vzpomněli, jak být člověkem.

V Johnových kruzích jsou přítomny všechny generace. Ohromily mě kruhy ve volné přírodě, ohromilo mě mládí, kdy byl vždycky v kruhu přítomný nějaký stařešina. Tak jsem si musela myslet, že nemůžete mít kruh bez stařešiny nebo bez dítěte. Také jsem se naučila, jak důležité je ticho, a důvěra ve velkou moudrost ticha. Bylo pro mě velkým učením důvěřovat svému vnitřnímu hlasu, vědět, kdy je vhodné mluvit a kdy ne. John před každým kruhem meditoval a semínko otázky, kterou v kruhu sdílí, vždycky povstává zevnitř.

Také chci sdílet jednu zkušenost, kterou jsem s Johnem měla. Bylo to po promítání „Teach Me To Be Wild“ se skupinou mladých žen, které jsou ve vězeňském zařízení pro mladistvé. Tyto dívky během svých životů prožily různá traumata a nedůvěřovaly si navzájem, takže jsme po promítání vytvořili kruh. John začal tichem, a když požádal o reflexi, bylo jen deset minut ticha a on jen čekal. Bylo ohromující jen čekat v tom tichu a potom se jedna mladá žena postavila a řekla: ‚Mám pocit, že si budete myslet, že jsem blázen, ale chci, abyste věděly, že vás mám všechny ráda.‘ A to bylo tak mocné. John se potom zeptal, jestli chce někdo odpovědět této mladé ženě a všichni byli v tichu. A potom John řekl: ‚Pokud souhlasíte s tím, co tato žena řekla, tak se postavte.‘ A všichni v kruhu si stoupli. Bylo to tak mocné, být svědkem toho vědění, vědění toho, co je správným činem ve správnou chvíli a opravdu důvěřovat tichu.

Díky Johne, vítej.

John: Anne, cítím, že mě znáš tak dobře, všechno jsi to shrnula! (usmívá se). První věc, kterou bych chtěl říct já, je to, že kruh je způsob života. Není to strategie, není to technika. Nemůže to být osud, není možné to napodobovat. Opravdu musíte do kruhu přinést svou medicínu a každý z nás má medicínu pro každý z různých kruhů.

Hledám kruhy všude v životě, krevní buňka, kapka slzy, lidé, kteří krouží, když zaslechnou buben… Kdykoli jsem v kruhu a vidím člověka, připomíná mi to, že mám hledat úplného člověka. Chci každému člověku ukázat velký respekt a uctít ho, a pro mě nejlepší způsob, jak to učinit, je obejít tohoto člověka dokola, někdy doslova. Ten člověk má tolik úrovní, které obvykle nevidíme.

Cítím se hrdý, že po padesáti letech mohu říci, že naše kruhy nejsou nikdy incestní, nejsou pomíchané. Každý má své místo a svou odpovědnost, a ty se stále mění. Mně osobně při tvorbě kruhu hodně pomáhá oltář. Často požádám lidi, aby oltář vytvořili. protože oltář soustřeďuje a vyrovnává všechny různé energie v místnosti. Oltář je živoucí věc a neustále se mění, může to být deka, svíčka, neustále se mění. Za ta léta jsem si všimnul, že lidé začnou k oltáři přinášet svou medicínu, ať už je to rostlina, jídlo, posvátný předmět. Oltář se stává opravdu důležitý, je to součást kruhu.

4 léčivé soli kruhu

Dospěl jsem k uvědomění, že v téměř každém léčivém kruhu jsou čtyři léčivé soli: Ticho, Vyprávění příběhů, Zvuk a Pohyb.

1. Ticho: některé lidi ticho děsí, tak ho představím a ujistím se, že každý ví, že jako vůdce jsem za vás zodpovědný, že když zavřete oči, tak budu vašima očima. Jakmile si lidé na ticho více zvyknou, obvykle ho začnou vyžadovat. Někdy děti říkají: ‚Johne, důvod, proč ten kruh nefunguje, je to, že jsme spolu neseděli v tichu‘.
2. Vyprávění příběhů: Jak souvisí můj příběh s tvým příběhem a s příběhem všech ostatních? Jakmile začneme propojovat své příběhy, nemáme vertikální vztahy, máme horizontální vztahy. Je opravdu důležité, aby každý přinesl svůj příběh, abychom měli společný příběh. Někdy jsme v kruhu vytvořili nový příběh, kdy každý přidá kousek, a na konci máme skupinový příběh a nakonec se na podvědomé úrovni známe více než na racionální úrovni, a tak můžeme vědět, ke komu mluvíme. Vyprávění příběhů je velice důležité. Obvykle mě zaráží, jak lidé přehlížejí své příběhy. Včera jsem se ptal dětí: ‚v čem dospělí věří ve vás a v co věří o vás?‘ Jen málo z nich mělo dospělé, kteří věřili v ně, a pokud nějaké měli, byla to obvykle maminka nebo teta. Jak mohou znát svůj příběh, pokud se s nimi žádný z dospělých neposadil a nezeptal se: ‚Mohl bys mi vyprávět svůj příběh?‘ Víc a víc příběhů zůstává nepoznáno a my máme nakonec spoustu anonymních lidí. Takže vyprávění příběhů není trik, není to svádění, je to spojení.
3. Pohyb je také léčivá sůl. Před pár dny děti nevěděly, jak se spolu bavit, přestože jsou to přátelé. Takže způsob, jak jsme vytvořili pohyb, bylo skrze dech, kdy jsme je pozvali k tomu, aby se navzájem dotkly ramen a potom svůj dech synchronizovaly, aby pohyb probíhal v dechu. Celá energie se posunula s tím, jak se lidi navzájem dotkli a naslouchali svému dechu; nejprve se propojili dva lidé, potom čtyři lidé, a zanedlouho nás třicet synchronizovaně dýchalo. Slova potom následovala. Takže to nemusí být zjevný pohyb, může to být také cosi tak nepatrného jako dech.
4. A potom je tu zvuk, zvuk bubnu, zvuk zvonu, zvuk zpěvu…

‚Nedovolte, aby se váš diplom stal vaším úmrtním listem‘

Miluju tohle rčení. ‚Nedovolte, aby se váš diplom stal vaším úmrtním listem.‘ Spousta lidí se domnívá, že potřebují mít kvalifikaci k tomu, aby vedli nebo seskupili skupinu, převzali zodpovědnost, organizovali… ale řekl bych: místo toho použijte svou představivost, každý má představivost, někdy nevíme, jak k ní získat přístup, ale vůdce skupiny ví, jak k ní přístup získat. Při práci ve Wildlife Associates kdy lidé přicházejí a spojují se s koni, se obvykle ptám dětí: ‚Myslíte, že koně zajímá, kolik toho víte?‘ A obvykle nastane ticho a pak se ozve: ‚Ne‘. Přesně tak, takže co je zajímá? A já řeknu: ‚Zajímá je, jak moc se o ně zajímáte vy.‘ Co se týče vedení, lidi zajímá, jak moc se o ně zajímáte vy. Možná vedete skupinu závislých, skupinu finančně chudých lidí, vysoce vzdělaných lidí… Na tom nezáleží; je jen potřeba se prezentovat autenticky. Zde začíná být tak důležitá idea znát sám sebe. Nemůžete znát sebe, pokud si sebe neceníte. Obvykle, když požádám lidi, aby napsali seznam věcí, které na sobě oceňují, a které ne, napíšou toho obvykle víc na negativní straně, takže se do téhle pozice obvykle nemůžete postavit. Pokud musíte vést skupinu, musíte si sebe vážit. Všichni máme chvíle pravdy, kdy si sami sebe vážíme, a ty chvíle pravdy, kdy námi prochází oheň, jediné, co zbývá, jsou ty drahé kameny uvnitř nás. To je vaše vnitřní kapacita. Vždycky leštím své vnitřní schopnosti, nedovolím si jen tak ležet na polici a nechat na sebe sedat prach, své schopnosti rozdávám.

Moudrost kruhů.

Ve skupinách se tohle snažím modelovat. Cítím, že lidé oceŇují, když jsem prostě dalším členem skupiny. V současnosti je má sestra velice nemocná, a teď se v komunitní skupině pro podporu rodičů často přistihnu, jak mluvím o své sestře.

Také cítím, že je nejlepší vést skupiny otázkami, ne prohlášeními. Otázky vedou k procesu. Lidé pak začnou sdílet to, co s sebou stejně nesou. Ani na otázkách vlastně tolik nezáleží, důležité je to, že lidé začnou vyjadřovat, co nesou. ‚Říkáme, že opakem deprese je vyjádření.‘ Snažíme se pozvednout skupinu, jak se to dělá? Dáváme prostor, nedává se řada pravidel… Bez ohledu na to, kdo v té skupině sedí, tak nesnižujete laťku, protože vaším úkolem je lidi pozvednout. A jak se to dělá? Tím, že v ně věříte. Někdy lidé říkají, že nějaký člověk není důvěryhodný, a já na to říkám, každý je důvěryhodný, otázka je: v čem je důvěryhodný? Někdo možná ví o motorech aut, zeptejte se ho. Každý má něco hodnotného. Čím různorodější skupina je, tím lepší bude polévka, když ji zamícháte. Spousta lidí hledá spojení jen se svým vlastním druhem, ale já mám pocit, že to je chyba. Není třeba se zaleknout, když je někdo velice hlasitý, někdo je velice stydlivý… jak to vyrovnat? Je to práce skupiny, nejen práce vůdce. Klíčem je bezpečí, pokud se hlasitý člověk cítí v bezpečí, po určité době přestane být tak hlasitý, nebo stydlivý člověk přestane být tak stydlivý, takže potom přivedete každého do středu, cítíte tu lidskost, nyní máte tu důvěru, a jakmile tu důvěru máte, začnou se dít zázraky každý den. Nikdy jsem nešel do skupiny, kde bych neviděl zázraky. Zázrakem pro mě je, když někdo začne být pozitivní a tvůrčí, není negativní nebo kritický, je naplněný úžasem. V zásadě se dívám na skupiny jako na něco úžasného, plného úžasu, jako na místo, kde můžeme rozpoutat kreativitu, kreativní oheň a to si poradí s depresí, to si poradí se smutkem… a tak považuji většinu skupin za truchlící skupiny; obvykle jsme toho hodně ztratili, na úrovni kultury, rodiny… Je vždycky důležité znát proces truchlení. Jak uvedete do rovnováhy ztráty s příležitostmi, které máte tady a teď?

O: Jak mohu být trpělivý se sebou a svými slabostmi?

Jazyk je tak důležitý. Například namísto toho použít slovo slabost, bych tomu dal jiný rámec a nazval to zranitelnost. Zranitelnost je síla, ne slabost. Také žádám skupiny o pomoc, stejně jako jakýkoli jiný člen skupiny. ‚Narazil jsem na zeď. Nevím, co dělat… Můžete mi pomoci?‘ Prostě si myslím, že každý má slabosti, ale ne jako nějaký defekt. Může jít třeba o to, že s tím jen nemáme zkušenost, ale máme kapacitu, máme všechno, co potřebujeme, abychom to zvládli, jen trávíme svůj čas a energii tím, že rozvíjíme další část sebe sama… Věřím, že pro každého je místo k vedení.

Jako vůdce máte zodpovědnost, a musíte se sebe zeptat, za čím stojím? A pokud nevíte, za čím stojíte, možná byste se do té pozice neměli stavět, protože to může být matoucí, a můžete lidi nakonec svést z cesty, namísto toho, abyste je vedli. Je potřeba mít jasno v tom, za čím stojíme, a pokud to tak je, tak neskončíme tak, že jen přehráváme svůj stínový svět a nestahujeme se od svých odpovědností.

Q: Jak důležité jsou při vedení skupin zásady?

Jedna ze zásad je pro mě nikdy nepoužívat sílu. Například, v kruhu někdo může říct posílám to dál a to je legitimní. Vysvětluju si to tak, že ten člověk si stanovuje pro sebe hranici a ve skupinách bychom měli učit, jak si pro sebe stanovovat hranice, jak ctít své načasování. Nebo pokud někdo něco napsal, měl by mít možnost rozhodnout se, kdy to chce sdílet, měl by být schopen tato rozhodnutí činit sám a bez ohledu na to, jaké to rozhodnutí je, tak by měl cítit, že je ctěn a respektován.

Trishna: Jak je to s naší zodpovědností držet prostor, když se my sami nacházíme na zranitelném nebo vratkém místě? Měli bychom v takovou chvíli dál pořádat kruhy?

John: V mém případě, pokud to mohu předat, tak to udělám. Před dvěma roky jsem fyzicky nedokázal dlouho stát v kruhu, tak jsem to předal někomu jinému, dal jsem mu podporu, ale převzal mou zodpovědnost. Neustále mentorujeme lidi, takže v případě, že se něco stane, to můžeme udělat. Pro mě je například prioritou rodina a teď jsem ve své skupině pro podporu rodiny předal svou zodpovědnost, abych mohl být se svou sestrou. Děláme věci svobodně, ne z povinnosti, takže si myslím, že byste měli mít možnost klidně svou zodpovědnost předat. Někdy možná budete potřebovat vysvětlení, jindy ne. Někdy víme, že je ten člověk připravený, takže možná vysvětlení nebude potřebovat. Někdy pomůže, když tím s druhými lidmi projdeme, i když nejsme v nejlepší formě, tak se ukážeme. Tradiční způsob je ukázat se. Jednoho z mých hlavních kulturních učitelů jsem každý čtvrt rok požádal, aby se zastavil a promluvil k naší školní komunitě, a on se zastavil a nemohl mluvit, protože byl nemocný. Tak prostě jen přišel, dali jsme přes něj deku a my jako skupina jsme mluvili o tom, o čem měl na základě mé žádosti mluvit on, a on u toho jen byl a pozoroval to. Někdy už stařešina nemůže vést ta, jako dříve, ale stále může vést jen tím, že je přítomný. Přítomnost je mocná!

Swara: Kolem mě nejsou kruhy příliš přirozené. Učitelé dávají instrukce a zbytek naslouchá. Kruhy jako způsob života nám v našem kontextu nejsou vlastní, nejsou přirozené. Existuje způsob, jak se dostat do souladu s povahou kruhů v komunitě? A jak je ukotvit, jak je oživit?

John: Mám pocit, že v jakékoli třídě probíhá velice málo učení. Požádali mě, abych zašel do různých škol a vždycky vidím tradiční třídy. A ředitelé a učitelé se mě ptají: ‚Jak můžeme změnit kulturu školy? Nemáme moc peněz‘. A já říkám, prostě uspořádejte třídu do kruhu, omezí to nevhodné chování, lidé si nebudou navzájem koukat na záda, takže je nenapadne, že by někomu prováděli něco nepěkného, nebudou to dělat. Ale ve většině případů učitel odmítne učit v kruhu, chce být vepředu, chce vést zepředu, vůči kruhu je hodně odporu… A zde je velice důležité, abyste věděli, jak si stát za svým. Nedaleko mě je škola, nedávno mě pozvali, abych sdílel s dětmi. Vzali mě do knihovny, není tam žádný dospělý, nikoho neznám, a poslali tam děti, 17, 18 let staré chlapce, a najednou se ocitnu se 60 dětmi a jen zůstávám v tichu. Povedu tu skupinu, to vím, ale zůstávám v tichu, dokud někdo neřekne: ‚hej, tohle je nějaká další hodina zvládání vzteku nebo co?‘ A potom řeknu: ‚Nechci vám dnes projevovat neúctu, chci, abyste se mnou dneska byli divocí, intuitivní. Přinesl jsem s sebou tyhle věci, mohli byste z nich pro mě udělat oltář?‘ Potom jsem je požádal: ‚vyprávějte mi příběh o své bolesti‘, a oni začali sdílet o své bolesti… O tři hodiny a o mnoho slz později, spousta péče jeden o druhého, venku na dvorku je kapela, grilování, ale ještě zbývá pár kluků… Říkám: ‚vypadá to, že je čas jít.‘ A oni říkají: ‚Ještě není čas jít, ještě jsme neskončili.‘ A ti kluci nejen dbají na to, aby ti dva poslední měli čas sdílet svůj příběh bolesti, ale také dokončí stavbu oltáře… Jen jsem si stál za svým a hledal jejich skutečnou povahu, a jejich povaha je, chceme si navzájem pomáhat.

Když jsme v kontextu, kde mají lidé různé plány, což může být váš případ, někdo chce možná projednávat business, někdo se chce cítit celistvý, někdo další by možná chtěl být snílek nebo učitel… Musíme vidět tyhle všechny různé plány a přinést je na povrch, a objevit, co máme společného a co chceme sdílet…

Mám pocit, že nakonec je to o tom, kdo jste. Pokud jste světlem v tmavé místnosti, lidé se kolem vás shromáždí, pokud jste bubnem, lidé k tomu bubnu přijdou. Takže musíte být bubnem, musíte být světlem, musíte být křišťálovým zvonem…

Joserra: Některé kruhy nebo procesy mohou trvat jen několik měsíců, někteří lidé přijdou třeba jen na pár kruhů, a jejich vnitřní cesty se otevřou. Takže jak se staráš o tyhle procesy, které se otevřou? Jak najít rovnováhu mezi vysíláním do šířky a vysíláním do hloubky? Někdy vytvoříme mnoho událostí, kruhů, tolik procesů se otevře, ale nemůžeme dosáhnout všude jako kotvy, tak jak v tomhle nalézt rovnováhu?

John: Na Foundry School (pozn. překl. škola, kde jsou studenti absolvují výzvy, které z nich vytváří vůdce, kteří mění svůj svět, www.thefoundryschool.org) studenti zůstávají devět měsíců nebo jeden rok. Nesnažili jsme se jim dát středoškolský diplom, snažili jsme se je přimět k tomu, aby opět začali mít rádi učení a převzali zodpovědnost za svůj život, hluboce pozorovali svou bolest, aby mohli pokračovat dál a využít svou bolest jako medicínu a pomoct dalšímu člověku. Na konci roku je jejich úkolem otočit se a přenechat své místo jinému člověku, který je v bolesti a potřebuje teď jejich místo. Tolik lidí za mnou chodilo a říkalo, Johne, mou nejoblíbenější částí programu je kruh, tak jsme dělali kruh dvakrát denně. Lidé říkali: ‚Chceš toho v kruzích hodně, ale i tak se chci vrátit každý den, a vidět, co se bude dít dál!‘ Ztotožnili se s životem kruhu. Vaše zodpovědnost je neustále rozvíjet život kruhu. Váš kruh nemusí trvat věčně, nemusí to být například šestiměsíční stáž, pokud tomu člověku dovolíte být plně tím, kým je, tak ve vašem kruhu ožije, protože se přihlásí k tomu, kým je, už na sobě nemá masku, nesnaží se nikoho potěšit a to je samo o sobě krásné…

Někdy říkám učitelům a rodičům: ‚Zaměřte se víc na to, jaké dítě je, než na to, co dítě dělá.‘ A další: ‚Neřešíte problém, vychováváte dítě.‘ Ve skupině na tohle vždycky pamatuju. Nejsme skupinou, která má za úkol opravovat lidi, sledujeme, jak lidé rostou. Někdy je nejlepší způsob, jak se navzájem ‚opravit‘, jen sedět v kruhu. Probíhá tam chemie, problémy, se kterými jsme chodili, se rozpustí, nebo ztratí své ostří, a k tomu dochází jen tím, že spolu sedíme.

Více o Johnovi…

John začal pracovat pro oblastní probační oddělení jako vrchní skupinový poradce již ve věku 21 let. Právě tam poprvé použil skupinovou terapii, aby pomohl chovancům smířit se s rodinami svých obětí a se svými vlastními rodinami. Také se snažil zajistit vězeňská práva – především bezpečí, sebevyjádření, tělesné cvičení a osobní vztahy. O sedm let později Johna požádali, aby pomohl založit The Foundry, což byla z počátku „odpolední“ škola pro děti, které byly ve vězení. Obvykle se jí účastní asi 50 studentů, 8. až 12. ročník, a dalších 50 až 70 je na čekací listině. John byl srdcem této školy 25 let.

Již ze začátku své kariéry na Foundry John získal bakalářský titul v sociologii a psychologii, a magisterský titul a pedagogický titul v oblasti poradenství ve vzdělání, vše na San Jose State University. Říká však, že jeho hlavní vzdělání vychází ze studia s proslulou antropoložkou a šamankou Angeles Arrien, od indiánských Lakotských učitelů, od chovance, který jej inspiroval k tomu, aby se stal vegetariánem, a od dětí a rodičů na Foundry. John také hodně vytěžil ze svých návštěv domorodých lidí v Africe, Mexiku, Jižní Americe a Rusku a ze svých cest se svatými lidmi. „Všichni svatí lidé, se kterými jsem cestoval, říkají, že naše příroda je dobrá,“ říká. „Takže pokud někdo udělá špatnou věc, má jeho chování nějaký účel.“ V současné době John pracuje jako specialista na intervenci v Unifield School District, kde pomáhá změnit klima pěti škol, kdy pracuje prostřednictvím skupinové práce s problémovými studenty, jakož i učiteli a řediteli. Také posledních 34 let vede/řídí Mezinárodní podpůrnou skupinu (zaměřující se na truchlení a trauma) v San Jose.

A více z jeho úžasné cesty najdete na DailyGood.