Muži a trauma

Beze strachu ve víru traumatu

Pochop jednu podstatnou skutečnost, tvé tělo je zvíře a ty žiješ na rozbouřeném moři a nevíš o tom. Jsi reaktivní, příliš bázlivý, ohnutý, nejistý, zahlcují tě pochybnosti, jsi přehnaně zranitelný, nutkavě konfrontační, velmi cholerický, agresivní? Nebo se tvůj život odehrává v naprostém světě bez citu, nic necítíš, jsi izolovaný od vztahů a nevíš proč, vůbec tomu nerozumíš, ale všímáš si, že jsi vláčen okolnostmi, nad kterými nemáš kontrolu? 

Tohle rozbouřené moře je generační či rodinné nebo dětské trauma. Asi si myslíš, že to co prožili muži a ženy a rodiny dvě, tři, čtyři generace dozadu na tebe nemá vliv, to je pryč. Ale? No, ta situace je pryč, její následky však nikoliv.

Trauma – to jsou zamrzlé a divoké síly, čekající v osobním a s ním spojeném kolektivním nevědomí, na své osvobození a návrat do přirozené rovnováhy. 

Pokud tyto síly osvobodíš, úplně přirozeně se navrátíš do své síly a důstojnosti, pokud je neosvobodíš, budou tě ty podvědomé síly vlastnit a ty budeš dále prožívat symptomy různého ražení, nejčastěji jak se muži vyrovnávají s nezvladatelnými prožitky je chlast, sex a sport. 

To jsou dočasné a pod vlivem traumatu také významně destruktivní aktivity. Na zdravém sexu a sportu není nic špatného, naopak, ale na sportu a sexu sloužícího jako katarze napětí způsobené traumatem ano, to je zničující. 

Nervový systém muže, který je pod vlivem traumatických sil, žije v extrémních polohách, takový systém je zamrznutý v extrémním zapínání se a vypínání se. Takový nervový systém ohromně vyčerpává celkovou energii člověka. Buď na 108 %, anebo minus 108 %, z extrému do extrému s přehnané aktivity do přehnané pasivity, z velkého napětí do přílišného uvolnění, z naprostého vypětí sil do nenaplnitelného odpočinku. Takový nervový systém si neumí odpočinout, i když se o ten odpočinek snažíš, dopřáváš si ho tak ho tvuj vynervovaný a traumatizovaný systém není schopen. Postraumatické stavy zamrzlé v podpalubí vlastní velkou část přiroezného flow napětí a aktivity a uvolnění a pasivity, přirozené přepínání, spíše měkké a hladké flow mezi těmito poly není k dispozici. 

Všechny události, které se staly a byly pro jednotlivce či kolektiv nějak významně intenzivní a traumatizující, potřebují čas na to být skutečně stráveny a jejich následky rozpuštěny, což se mnohdy neděje. Tyto nedokončené emoce, instinktivní reakce, mentální procesy zůstávají zamrznuté v nervovém systému a ruinují život. 

Na traumatu je zajímavé, že nejde nějak významně změnit hlavou. Hlavou je hlava/myšleno neokortex – jako hlavní kontrolní orgán na chování postižené traumatickými silami nefunguje, hlava nemá nástroje jak kontrolovat tak velké síly, hlava umí předstírat chvíli, než kontrolu ztratí a ještěrka/míněno posttraumatické síly/ vylezou skrze nějakou reakci ven a ty si připadáš jak na kolotoči. 

Pod vlivem posttraumatických sil se neovládáš, neovládáš svou sílu. Pokud ji vedou posttraumatické síly, reaguješ útěkem nebo útokem nebo šokem, jednoduše neadekvátně a nevíš si s tím rady. 

Proto rady tipu „ovládej se“, na člověka s posttraumatem nemohou fungovat, protože splašeného ještěra neovládneš rozumem. 

Tvé reakce všeho druhu mohou být ovlivněny posttraumatickým stresem; od řízení auta po snášení či pronášení kritiky, po vztah k autoritě. Jsi pod vlivem posttraumatického stresu a tím pádem pod vlivem neadekvátních reakcí tvého nervového systému na retraumatizující situace. 

Co jsou retraumatizující situace? 

Tyto posttraumatické síly, vylézající z tvého podvědomí do toho čemu říkáš realita vztahů, mají v sobě magnetickou sílu přitahovat a sehrávat podobné situace, které původní trauma způsobilo. 

Takže ještě jednou, retraumatizace je magnetismus posttraumatických sil přitahujících do tvého života podobné situace, které tyto posttraumatické síly aktivovaly. Proč? Protože tyto posttraumatické síly chtějí být dokončeny, potřebují být dokončeny v bezpečí. Toto bezpečí ale retraumatizace nepřináší, ta přináší jen další drama a stále dokola utrpení. Proto chlap pod vlivem posttraumatických sil potřebuje terapii, potřebuje bezpečí, aby jeho vlastní nervový systém mohl tyto síly krok za krokem uvolnit a osvobodit. S určitou pomocí terapeuta či skupiny to je možné. 

Retraumatizující situace tě deklasují, stále znovu zažíváš utrpení a s ním spojené zvitřněné hlasy hodnocení, souzení, stud, vinu a sebemrskačství. Se zamrznutím zamrzne i kus tehdejší situace v tobě a stále dokola se objevuje na podiu života, dokud jí nerozpustíš v bezpečí.

Co se děje poté? 

Tvé životní flow a příběh se navrátí do přirozené rovnováhy bez extrémů. Nudné? Ano, může být. Nervový systém a mozek zvyklý na život pod vlivem posttraumatických sil je zvyklý na intenzivní prožitky, je závislý na intenzivních vjemech. Takový mozek se znovu učí vnímat jemné impulsy života, jemné a krásné odstíny vztahů a přírody a vesmíru. 

Závislost je symptom traumatu, extrémní chování je symptom traumatu, extrémní prožívání je symptom traumatu. 

Tvé tělo je zvíře a ty o tom nevíš. Tvé tělo něco prožívá, něco související s traumatem o kterém nevíš, že ho máš nebo nevíš že jsi toho součástí a přisuzuješ tyhle procesy a pocity sám sobě. To prožívá tvé tělo, takže si ty pocity připouštíš a identifikuješ se s nimi, protože jsou příliš intenzivní. To, že jsou příliš až nezvladatelně intenzivní znamená, že jen těžko je reguluješ do přijatelné intenzity, proto mnoho lidí přehlušuje své méně příjemné intenzivní pocity, nějakými jinými intenzivními třeba více příjemnými pocity (sex, alkohol, sport, televize, sociální sítě, zprávy).

Podle mě mnoho z toho, co na mužích kritizujeme, jsou ve skutečnosti symptomy dětského či kolektivního traumatu, které jsou nesprávně připisovány morálnímu či intelektuálnímu nedostatku či nedostatku zralosti, síly či charakterových vlastností. Muž postižený posttraumatickým stresem a jeho symptomy nemůže plně dospět, ty zamrzlé síly ho drží v části jeho vědomí v regresi, s posttraumatickými silami zamrzne i část vědomí z tehdejší doby. Je to čistě zamrznutá minulost v růstu. 

Točí se dokola ve stále se opakujících situacích, které mají stále stejně destruktivní výsledky a neví a neumí si poradit. S traumatem je spojené vždy mentální nastavení. Takto to je a jinak to není. Takový jsem a jiný nebudu, muž si s tím neumí poradit, točí se dokola mezi útěkem, odpojeností, útočností a tuhým přesvědčením uzavřeností. Pochopte, že většina mužů nechce nebo neumí pochopit, že jsou pod vlivem posttraumatického stresu pocházejícího z dětství či rodinné či společenské historie. Že to jací jsou, například odpojení, přehnaně agresivní, workoholističtí, nutkavě promiskuitní, zesláblí, ohnutí, hodní kluci, že je to celé symptomem traumatu, které žije jako stín na dně jejích každodenního podvědomí. 

Jak z toho ven?

Nervový systém postižený posttraumatem potřebuje zdroje, potřebuje zdroje emočního, sociálního, duchovního bezpečí a potřebuje podržet, aby se mohl uvolňovat, podržet fyzicky, energeticky, emocionálně, aby mohl začít ten posttraumatický stres pouštět, krok za krokem. Každým uvolněním se lidské mužské zvíře dostává zpět do přirozené rovnováhy a flow a toto přesně se děje když muži sedí v kruhu a pravdivě sdílí své příběhy a naslouchají si, cítí sounáležitost, cítí, že jejich symptomy nejsou jen jejich symptomy, že jsme všichni dotčeni kolektivním traumatem, spojujeme se s přírodou a nalézáme v ní zdroj opory a klidu, symptomy se pomalu rozpouští sami a přirozeně, trauma které čeká na své dokončení se krok po kroku uvolňuje. Jsme generace která může ukončit velkou dávku utrpení pro sebe i pro své potomky. Je to hrdinská cesta to léčení traumatu a nemusí probíhat nějak významně dramaticky, krok po kroku v sounáležitosti v přírodě v pravdivém sdílení, v rituálech úcty a respektu, v posvátné samotě uprostřed přírody.

Beze strachu

Film Beze strachu s Jeffem Bridgesem z roku 1993 naprosto dokonale ukazuje, jak působí posttraumatický stres na osobnost člověka. Nemyslete si, posttraumatické stavy mohou vzniknout i díky mnoha jiným a menším událostem, které se staly ve vašem dětství či ve vaší rodinné či společenské historii. Následkem posttraumatu se vypne běžné prožívání a nastoluje se prožívání, které chrání vědomí před přílišnou intenzitou prožité události, jste vrženi do tělesné disociace. Film krásně ukazuje, jak intenzivní připoutanost a vztahy mají lidé s posttraumatickým stresem. 

Film Pán Přílivu s Nickem Noltym pojednává o zpracování traumatu skrze bezpečí a emocionální osvobození se. 

Zdenek Weber

Muži v kruhu a Mužský kruh