Muži nejsou patriarchátem

Holger Haiten

Patriarchát je násilný a nemoc přinášející systém, v němž trpí všichni lidé, také muži. Jak se mohlo stát, že i přesto byl v historii  tak úspěšným?

Jedna z možných odpovědí na to proč se patriarchát již více než 5000 let prosazuje proti všem možným jiným konceptům spočívá v jeho určité ústřední a silné vlastnosti, a tím je útlak, resp. extrémní kontrola vlastních potřeb a pocitů. To podstatné je přitom, že tento útlak nepřichází přímo zvenčí, nýbrž je do jisté míry dobrovolně prováděn každým jednotlivým členem tohoto systému.

Až do dneška je náplní výchovy chlapců k mužům a stále více též dívek k ženám, aby se naučili umět udržet na uzdě a potlačit své vlastní potřeby, svou vlastní citlivost a své prožívání. Ti, kteří nás takto vychovávali, to mysleli dokonce dobře, protože právem věřili, že jen tak nás mohou připravit na život v drsném, patriarchátem utvářeném, světě. Pro svět ve kterém vládnou pro patriarchát doprovodné podmínky, jako je tlak, konkurence a strach. Obávali se totiž, že jinak bychom se nemohli s naším pohledem na svět prosadit nebo jej před světem obhájit.

Otázka naší doby je však, jestli takový nemocný systém byl vůbec kdy dobrou myšlenkou a jestli chceme takovýto systém dobrovolně dále podporovat tím, že na jednu stranu potlačujeme naše vlastní potřeby a pocity a na druhou stranu vychováváme i nadále naše děti k tomu, aby dělaly to stejné, co my. Odpověď na tuto téměř řečnickou otázku se zdá být  nepříliš těžkou, zvláště když je možné všude pozorovat, že přichází nová doba, ve které je vytvářen nový kulturní mýtus.

Při podrobném pohledu je však zřejmé, že k tomu bude zapotřebí více než politická shoda a rozhodnutí, neboť patriarchát je v nás zakořeněn, viděno psychologicky, daleko hlouběji, než by nám to bylo milé.

Mnoho z nás toto tvrdé vedení, kterým nás vychovávali k “dobrému” fungování, zvnitřnila do takové míry, že se stalo naší druhou přirozeností a to, co se stalo naší druhou přirozeností, je pak po nějakém čase zaměněno s tou naší přirozeností prvotní.  Nevědomě, většinou již v dětském věku, přebíráme v nějakém čase velmi účinné mechanismy tohoto systému, což jsem opakovaně zjistil při své práci průvodce iniciačním procesem. Nechal jsem při tom muže cestovat zpět v jejich fantazii do zkušeností z dětství a prosil jsem je, aby si představili znovu, že jsou tím malým jemným chlapcem, kterým tehdy byli. V jednom případě seděl takovýto chlapec již několik hodin před talířem armádního a hnus vzbuzujícího konzervovaného žrádla. Jeho otec nařídil, že nesmí vstát dříve od stolu, než to vše dojí. Když jsem se svého klienta ptal, co by cítil, kdyby takto viděl toho malého tam sedět, odpověděl mi: „Ať to tak nedramatizuje!“

Důstojník bezduché kázně „o Já“ a svých rozhodnutích.

Takto funguje patriarchát, někdy postupem času si sami sobě začneme říkat, že to nemáme takto dramatizovat/nemáme se takto chovat. Všichni dobrovolně spolupracujeme na tom, aby se tento systém zachoval, tak jako jiní dobrovolně plní Facebook a Google svými osobními daty a aniž by to kdy vůbec chtěli, tak tímto podporují člověkem pohrdající systém. Dávno předtím než bychom se mohli kriticky po tomto začít ptát, nezřídka již v předřečovém období našeho dětského vývoje, činíme rozhodnutí, že chceme být takovými, jak to potřebuje náš rodinný systém. Děláme to, protože to pociťujeme jako životní a existenciální nutnost, abychom mohli někam bezpečně přináležet. Toto rozhodnutí padne tak brzy, že jeho účinek nemůžeme už rozlišit od toho, co bylo naším prapůvodním duchovním posláním a impulsem.

Jakmile je jednou pověřeno tím, aby nás formovalo do fungujícího a pasujícího kolečka v soukolí systému, tak začíná naše tzv. „NAD-JÁ“ svou tvrdou vládu. Na některé z nás pak přichází jako nenávistný NAD – JÁ útok obdobně jako vyžadování bezduché kázně v některém z amerických boot campů vždy, když ukážeme nějakou slabost, když jsme nebyli dost dobří a nebo jsme udělali chybu, nebo projevili nějaké city. Prostřednictvím tohoto NAD-JÁ potupíme a ponižujeme sami sebe, protože věříme, že tím se můžeme vybičovat k nejvyšším výkonům ale nikdy se plně nezavděčíme naším vysokým nárokům na nás samotné. Takovýto vnitřní dril nás činí vojenskými bytostmi, které mají své pocity a potřeby postupně pod takovou kontrolou, že mohou vykonat jakýkoliv rozkaz a precizně jako hodinový strojek mohou provádět jakékoliv žádané způsoby chování. Můžeme takto poté přepnout na autopilota, konat stupidní práce a můžete se stávat na stále delší časové úseky „human doings“ namísto toho, abychom byli „human beings” či dokonce “human feelings”.

Z psychologické logiky pak vyplývá, že posuzujeme a odsuzujeme časem nejen sami sebe, nýbrž pohlížíme se stejnou tvrdostí i na naše bližní – promítáme se do nich. Při opačném psychologickém pohledu a také z hlediska duchovní logiky pak vyplývá, že vždy když takto posuzujeme a odsuzujeme ty druhé, pak odsuzujeme a posuzujeme vždy jen nás samé.

V tomto zrcadlení spočívá však také šance, neboť je pro nás obvykle snazší přistihnout sami sebe při odsuzování ostatních než rozpoznat tvrdou ruku, která nás bere za jemný krk našeho vnitřního dítěte. S trochou poctivosti vůči nám samotným, můžeme pak, vždy když posuzujeme nebo odsuzujeme ostatní, usuzovat na to, za co nebo kvůli čemu jsme tím právě odsoudili sami sebe.  Je to téměř klasikou u tématu projekce, že ti, které svého souseda odsuzují za to, že už v poledne líně leží ve své houpací síti, sami potají touží se tímto způsobem uvolnit, ale zároveň si to s vlastní tvrdostí vůči sobě samotným zakazují.

Pokud sami upřímně toto přání prozkoumáme a začneme odhalovat naše hluboce zvnitřnělé účinné mechanismy patriarchátu v nás, je pak do určité míry v přirozenosti funkce našeho NAD-JÁ, že pak se odsoudíme i za to, že jsme takto hodnotící a že ostatní snadno odsoudíme.

Zde se pak ocitáme v začarovaném kruhu a přicházíme opět na počátek naší výzkumné cesty a dostaneme se z toho jen tehdy ven, pokud se potkáme s vlastní sebeláskou a soucitem.  Platí, že to co je, především být smí, ačkoliv se to našemu vnitřnímu mravokárci může zdát zavrženíhodné. Pokud to skutečně chceme dokázat a vystoupit z této nadvlády strachu, potom je pro nás od počátku důležité, mít stále znovu před očima, že jsme již nyní milovaní a lásky hodní a že pro dosažení této skutečnosti nemusíme nic, ale zhola nic, vykonat. Ani nemusíme ničeho dosáhnout, ani se zlepšit. Jsme prostě milování a milování hodní..

Pokud především smí být to, co je a my sami se s každým novým objevem můžeme setkat s láskou a soucitem, pak již nemusíme před tím zavírat oči a nebo něco nepřípustného od nás oddělit. Spíše se můžeme díky tomu na nás dívat střízlivě a dále se zkoumat. Skrze prosté pozorování bez předsudků a sebepozorování si můžeme sami uvědomit, jak hluboko a jakým způsobem jsme zvnitřnili určité způsoby chování a nebo jakými jsme se staly s nevědomými kompetencemi. Teprve tímto způsobem přestávají hrát takové způsoby chování a mechanismy a účinky v našem nevědomí svou roli, přicházejí na světlo a mohou pak být z naší strany vědomě vyřazeny ze hry.

Patriarchální nadřazenost má svou cenu, která je vyšší než odměna

Patriarchát opovrhuje člověkem ba i životem tím, že po nás vyžaduje hladké fungování a činí nás nemocnými skrze strach, tlak, výkon a konkurenci. Odděluje, především pak nás muže v průběhu staletí, nejen od vlastního zdravého vztahu k našemu vlastnímu tělu a naší schopnosti hluboce a jemně cítit, ale zároveň nás odděluje stejnou měrou od našeho vlastního vztahu k tělu Země, k tomu zcela prapůvodně ženskému. Jenom proto, že už nás to pak více nebolelo a že ta živá Země se pro nás stala oddělenou a bezduchou věcí, mohli jsme toto tělo pak bez zábran vydrancovat a zranit. Jen takto jsme mohli vytvořit domněle duchovně nadřazený a vyšší systém nad kulturami a národy, které by nikdy bývaly nepřišly na to, aby démonizovaly tímto způsobem své vlastní potřeby a pocity, jakož i své tělesno či přírodu a matku zemi. 

Kdo je spojen se svým vlastním tělem a svým vlastním citem a nad tím pak také s živým tělem Země, kdo je prostřednictvím vlastního srdce spojen se srdcem všech srdcí, ten má přirozenou a zdravou citlivost a ví, aniž by to mohl nebo musel pojmenovat, kým je on nebo ona. Takovéto nastavení citlivosti není ani měřitelné ani vypočitatelné a následuje podněty a vnuknutí, které přicházejí jak z široce rozvětvené sítě světové propojenosti, tak i ze spirituální hloubky. Lidé, kteří jsou takto napojeni a propojeni, se cítí v bezpečí, milovaní a znají strach jen jako nemoc.

Tím, že se pod patriarchátem odstřihujeme od vlastní tělesnosti a citu a stáváme se tak domněle na nich nezávislými a emancipovanými, stává se pak možným toto vysoké a nemoc způsobující nastavení naší západní kultury. Díky tomu jsme pak mohli předstihnout ostatní a vyzdvihnout naše přednosti vůči nim, zaplatili jsme za to, ale hořkou cenu a to oddělení od našeho původu, aniž bychom se kdy dozvěděli, kým bychom vlastně z onoho původu bývali byli.

S nadřazenou pobaveností hovoříme např. o „african time“ a míníme tím nevypočitatelnost a nepřesnost příslušníků jiných kultur. S nestydatým šovinismem jsme se tím přitom odhalili nejen jako ignoranti vůči ostatním kulturám, ve kterých platí jiná měřítka,  ale i to, že  jsme méně připraveni na to sami sebe, resp. své vlastní, ale též sociální a duchovní potřeby dát na  první nejdůležitější místo v životě. 

V našich západních kulturách lidé patriarchátu, na rozdíl od těch námi domněle podřízených kultur, spoléhají na povrchnost, postavení a na vnější efekt. Stvořili jsme si svět, ve kterém se nyní počítá vědění, ale nikoliv svědomí a ve kterém pocity musí být jen senzační, protože přístup k hlubokému citu je zatarasen. 

Bez citu v takové hloubce, která kdysi sahala až na úplné dno, jež nás spojovalo, se nyní chováme jako ztracené duše, jako bychom byli duchovními bezdomovci a těmi kteří se zoufale pověsí na to či ono učení a je možné je lehce svést k mnohému, také i politickému, nesmyslu.

„A ať nikdo nebojuje, protože nikdo neví, co zachránit“ – Gill Scott-Heron

Abychom tomu učinili konec a uzdravili se, potřebujeme naše vnitřní dítě

Když tomu chceme učinit konec, potom pomůže, tak jak bylo, jíž dříve výše zmíněno, pouze síla lásky a  nejprve naší sebelásky a potom soucitu se sebou samými. Co pomáhá, je přijmout to malé jemné dítě v nás, které v průběhu našeho osobního vývoje, již od našeho dětství, zůstalo někde na půli cesty. Zabarikádovalo se s pocity studu, strachu, zrady a zmatení za svými ochrannými mechanismy, a to i se svými potřebami, pocity a touhou potom spojit se v hloubce a v šíři se vším životem. Tato dětská část v nás tehdy zbytečně doufala, že bude milována rodiči ve své podstatě a bude přijatá, což bývala mohla tehdy očekávat. Zbytečně doufala a čekala na osvobozující pocit, že smí patřit taková jaká je a od té doby se proto chrání ochranným pancířem před opakováním té zraňující zkušenosti být odmítnuta.  A také dále a dále zbytečně čeká na to být přijata zvenku, neboť poté co naši rodiče nám toto nemohli dát, tak už se od nich nestane.

Přesto je naděje pro tuto naší dětskou část, neboť od toho momentu, kdy v nás samých dospějí další naše části a my sami se můžeme stát rodiči vlastních dětí, je zde opět někdo, kdo jí může věnovat pozornost. Žádný jiný člověk, žádná partnerka a žádný partner by toto pro nás nikdy nemohli udělat a byli by tím beznadějně přetíženi. Teprve s tím dospělým v nás, existuje znovu poprvé někdo, který může znovu akceptovat tu naši jemnou část, která nyní zástupně představuje všechny ty vlastnosti, které jsme již dříve obětovali patriarchátu.

Pokud se chceme stát úplnými lidmi, to znamená v daném slova smyslu, pokud chceme zcela dostát smyslu našeho pohledu, že se znovu staneme námi samými včetně našich potřeb a pocitů jakož i vědomí naše vlastního těla. Pokud se chceme osvobodit z pout patriarchátu, ve kterém mohou vždy jen někteří být mocnými, protože mnozí jsou ve své síle okleštění, tak potom musíme začít budovat nový, nosný a zdravý vztah k této dětské části v nás.

Na konci takovéhoto procesu pak tuto část doslova můžeme obřadně vzít do náruče a stále znovu jí ujišťovat, že jí milujeme, takovou jaká je a může být takovou jakou je, něžná, citlivá a plná nezkažené lásky. Naučíme se na denním základě se stále znovu před ní ochranitelsky postavit a moci vnímat její nároky. Nabudeme zkušenost, že nyní jsme s touto nyní zcela integrovanou částí dokonalí, ve smyslu Čtyř štítů (tj. ročních období života: dětství, dospívání, dospělost, smrt), „full circle“ vyrovnaní a více žijeme z našeho středobodu.

Na počátku téhož procesu by se však mohla naše dospělá část setkat nejprve ve všech těch letech rostoucí, nedůvěrou dospělých. Stejně tak mnozí zjistí, že nelze jen tak snadno odsunout stranou naše hluboce zvnitřněné odmítání všeho jemného a citlivého v nás.

Je to často dlouhý proces, než je vybudován onen pevný vztah. Součástí takového procesu je na jedné straně rozpoznat, odkud vlastně pochází naše zvnitřněné odmítání všeho jemného a jak moc toto vlastně nemohlo být naším vlastním původním záměrem. Na straně druhé musí ta dětská část, které sebou nese nároky na své rodiče stále ještě koukajíc vyčítavě jako neproplacené šeky, umožnit tyto šeky roztrhat. Takovéhoto uvědomění je dosaženo, pokud můžeme nahlédnout na to, že nám nakonec nic jiného nezbývá, než přijmout náš život za tu cenou, za kterou jsme jej dostali, a pak jít dále.

Proces budování tohoto vztahu vyžaduje dlouhou trpělivou lásku, takovou jakou mohou mít jen zralí dospělí. Musíme stále a znovu zprostředkovávat tomu vzdorovitému a podezřívavému vnitřnímu dítěti, že naše láska bude trvat delší dobu, než ono dokáže klást vůči ní odpor.  Vyžaduje také, abychom se naučili vnímat, kdy k nám promlouvá naše dětská část.

Zde následuje v originál řada cvičení a návodů, jak můžeme budovat onen vztah k našemu vnitřnímu dítěti a jak o něj můžeme pečovat. Tuto část s ohledem na délku vynecháme.

Milován jsi pouze tam, kde se můžeš ukázat být slabým, aniž bys tím degradoval svou sílu.  Theodor W. Adorno

Pokud se takto vymaníme z rámce systémově trvající autoagrese patriarchátu, musíme si ale přesto uvědomit, že se tímto stavíme proti establishmentu resp. dostáváme se mimo něj. Přestože např. my muži si tím uzdravíme naše „bytí mužem“, čili staneme se celistvými, nebudeme však pak již na základně zrádných účinných mechanismů patriarchátu považováni v určitých kruzích za „opravdové muže“, a to protože propůjčíme výraz našim pocitům, emocím a potřebám. Rychle začnou padat pohrdavá slova jako „padlý na hlavu“ nebo „citlivka“. Ale to by vyjadřovalo jen systémově imanentní, verbální a subtilní násilí, které, jak jsme již viděli výše, není ničím jiným než vnějškově projikovaným násilím, které by jinak bylo používáno proti vlastní dětské části.

Stejně  tak  dřímá hluboko i strach z toho být vnímám jako zrádce a ten, kdo ohrožuje systém, a proto musí být zničen. V době prvního vrcholení patriarchátu a jeho hierarchického systému, a to v době Římské říše, se prostřednictvím Ježíše Krista objevil muž, který se svým přesvědčením a způsobem života jakož i svým charismatem postavil proti tehdejšímu establishmentu. Kázal svému rychle narůstajícímu počtu učedníku něco, co přinášelo příslib osvobození z onoho autoagresivního a násilného sytému. Kázal o lásce, která je nejvznešenějším zákonem a zároveň silou, která všechny, bez ohledu na jejich míru podřízenosti v římské hierarchii, osvobozuje a zušlechťuje. Lidé, kteří nepřijímají nad sebou žádnou jinou autoritu než tu božskou a kteří místo strachu volí lásku, se stali z římského pohledu těmi, kterým nelze vládnout a byli by jimi v tom nejpozitivnějším slova smyslu stále i dnes.

Proto musel být Ježíš fyzicky zlikvidován, musel být přibit na kříž a být tak obětován na oltáři patriarchátu, tak jako my dnes tam denně obětujeme naše pocity a potřeby, aby tento systém mohl i nadále existovat.  Každý člověk, který uvnitř sebe zastaví patriarchát a nadřadí strachu lásku, se stane úplným člověk, stává se charismatickým a přestává oklešťovat svou vlastní účinnost.

Každý člověk, který toto činí, se tím staví na pozici mimo systémově imanentní hierarchii a narušuje jí. Každý člověk, který se takto chová, se tímto stává nebezpečím pro ty mocné a musí se obávat toho, že za to bude přibit na kříž, i přesto, že kříž je dnes často na Golgotě sociálních médií a hřebíky již nejsou ze železa.

Pokud skutečně za sebou necháme spočinout patriarchát a hierarchické myšlení, pak již nemusí mnozí být oklešťováni o vlastní účinnost, aby nemnozí mohli být mocnějšími než oni.  Potom může být zase každý a každá tak zářivými a krásnými, jak jen on či ona může být, aniž by se museli obávat, že bude prostřednictvím barbarského systému srovnání a konkurence sražen na úroveň, která bude snesitelná pro ostatní. V hierarchickém systému se totiž lidé stále obávají jeden druhého. Člověk se obává, že by někdo mohl být krásnější, rychlejší a nebo chytřejší a člověk sám by pak poklesl na dno hierarchického řádu, měl by nižší hodnotu a byl méně atraktivní pro druhé pohlaví atp. Pokud někdo vyčnívá z davu na základě svého talentu, krásy, šikovnosti nebo inteligence, potom má patriarchální společnost své cesty, jak tomuto NĚKOMU dát na srozuměnou, že toto není příliš ceněno. Potom je mu rychle podsunuta myšlenka, že tento NĚKDO si snad myslí, že by mohl být něco lepšího nebo že je chvastounem, který toto očividně potřebuje. Hrozí mu tak vyloučení a omezuje se prostor pro manévrování. Buď se tento NĚKDO prosadí i proti všem proroctvím zkázy i za cenu toho, že již tak úplně nepatří k těm ostatním, vybojuje si tím pak vyšší postavení, nebo rezignuje a postaví své světlo pod nádobu/neuplatní své schopnosti a dovednosti.

Takovéto barbarství by nebylo zapotřebí v nehiearchickém zřízení. Nikdy by se nemusel cítit ohrožen Ježíšem ve své mocenské pozici a nikdo by nemusel již být přibíjen na kříž, ať již v jakékoliv podobě. Nikdo by už neměl zapotřebí k tomu, aby sám vypadal lépe resp., aby se cítil znovu hodnotným, ponižovat někoho jiného nebo jiné. Žádná menšina, žádný fiktivní vnitřní či vnější nepřítel by nám již nemusel být podstrkován a být potlačován či dokonce ničen. Nikdo by již nemusel potlačovat své vlastní potřeby a pocity a mohl by naplno rozvinout své jedinečné nadání a vlastnosti v celém jejich rozsahu.

Všichni by mohli přidat do zahrady života svou jedinečnou vůni, své jedinečné barvy a také svůj jedinečný zvuk. Život kolem nás by se tak stal ohromující symfonií a vznikl by tím pestřejší, rozmanitější a inspirovanější svět, který by se uměl chytřeji a flexibilněji vypořádat s výzvami, protože nikdo by se již necítil být přetížen, protože všichni by žili jednoduše na svých místech a činili by tam, co umějí.

Můžeme to snadno pozorovat sami na nás, zda bychom uměli žít v takové zahradě, zda bychom si to uměli užívat a nebo, zda stále ještě spíše inklinujeme k barbarství. Umíme se vzájemně nechat zářit a být charismatickými a máme odvahu něco takového si dovolit i pro nás samotné? Máme ve stejné míře odvahu ukázat nás samotné jako zranitelné a slabé, nebo se musíme obávat svého okolí bez lásky, které si nás vezme jako příležitost, aby se nad námi mohlo povýšit?

Tyto otázky vrhají světlo na další a podstatnější otázky, a to totiž: 

Co ve mně musím ještě opustit a svléknout ze sebe jako příliš těsnou kůži a kdo jsou pak ještě moji lidé? 

Ano, vystoupit ze systému patriarchátu nás něco stojí a vede nás to zároveň ke skupině lidí, kteří budou psát novou kapitolu našeho kulturního vývoje.

Být králem a královnou vytváří změnu

Právě nyní by mohlo být namítnuto, že někdy přeci jen dává smysl a je důležité, aby člověk uměl ovládat své pocity a potřeby a že pokud bychom si to dosud řečené vykládali příliš striktně, tak bychom byli nakonec pro život nezpůsobilí. To je přirozeně pravda, např. bychom se stále počůrávali do kalhot, pokud bychom se např. bývali nenaučili odložit naší potřebu vypustit moč, dokud nenalezneme toaletu.

V životě existuje samozřejmě mnoho důležitých oblastí nebo situací, ve kterých může být důležité, aby člověk uměl zkrotit svůj hněv, neukázat příliš jasně svou nelibost nebo svou radost, své zklamání nebo svůj smutek. Základní rozdíl mezi člověkem, který je stále ještě nevědomým způsobem spjat s patriarchátem a takovým králem či královou, kteří dokáží sami sebe určovat, spočívá jednoduše v tom, že takový král popř. královna všechny tyto pocity a potřeby zadržet umí, ale na rozdíl od ostatních nemusí. Král nebo královna může všechny tyto možnosti využít, nebo nechat jeho nebo její pocity volně plynout, pokud to on nebo ona chce. 

Přeloženo z Němčiny
Text: Holger Heiten
V budoucí knize/textu bude na tomto místě následovat popis onoho komplexního, avšak „chytlavého“ procesu, který nám na jeho konci může vrátit plnou suverenitu, jakož i nás plně navázat na strukturu našeho života.